Poslední roky zažíváme nemalé turbulence co se trendů velikosti a průměru kol týká. Aby se v tom čert vyznal! Naštěstí třeba Giant k této otázce přistupuje střídmě, když své produktové řady sjednotil a víceméně vše staví na středním průměru, stejně jako svůj osvědčený XC hardtail XtC Advanced 27,5.

Tento stroj jsme si stručně představili již skoro před rokem – tedy jeho luxusní závodní verzi XtC Advanced 27,5 SL čítající na našem trhu dva modely. K dispozici jsou ale naštěstí i dostupnější a stále ještě karbonové modely XtC Advanced 27,5 s cenou od necelých 50 000 Kč po zhruba 85 000 Kč. Kdo by to rád ještě levněji, ten může sáhnout po hliníku s prostým označením Giant XtC 27,5, kde se startuje na ceně 34 999 Kč.

Co s tím udělají menší kola?

My přitom dostali k dispozici na test model Giant XtC Advanced 27,5 2, který sám o sobě není v nabídce českého dovozce – pouze jako testovací model – v praxi se ale jedná o obdobu varianty XtC Advanced 27,2 2 LTD, jež stojí na totožném základě, „pouze“ nabízí o něco lepší výbavu. Co mě ale zajímalo především, byly a jsou jízdní vlastnosti! V hlavě mám totiž doposud nezapomenuté dojmy ze sedla stroje GIANT XTC Composite 29er 1 (testováno červenec 2012), který mě tehdy hodně bavil, proto jsem byl zvědavý, co s touto řadou sportovních kol Giant udělal přechod na střední kola.

reklama

Ač jsem příznivce spíše menšího průměru (27,5“), tedy hlavně pro technické disciplíny, tak mám stále jistou slabost pro velké obruče, zejména ve spojení s pevným rámem. Již jsem měl tu čest i s jednou sportovní sedmadvacítkou (Lapierre ProRace 627) a přiznám se, že bych u tohoto konkrétního stroje volil sám za sebe spíše velké obruče než střední průměr. Už jen pro pocit vyšší stability, průchodnosti terénem a celkové výraznější všestrannosti. Vždy ale záleží na konkrétním kole, jeho geometrii posedu atd.

Dostatečně zahuštěná omáčka

Tímto jsem si dostatečně dopředu zahustil omáčku a již se můžeme vrhnout na samotný pokrm. Giant XtC Advanced 27,5 se mě totiž již po prvním letmém svezení snažil přesvědčit, že střední kola mají i v segmentu sportovního XC rozhodně co nabídnout. XtC na středních kolech je totiž bikem, které si moc nepotrpí na kompromisy. Ušlápnutý není ani posed, který vás bude šokovat nejspíš ze všeho nejdřív. „Sákryš, to je nějak dlouhé? Je to skutečně M, nebo mi tajně pod zadek propašovali větší rám?“ Bzučelo mi hlavou, když jsem s tímto Giantem poprvé vyrazil do terénu.

Vše bylo v pořádku, velikost skutečně odpovídala mému požadavku, jen posed je u tohoto stroje bez výmluv nadstandardně dlouhý. Není to ale přehnaně natažený středověký skřipec, jen má ten správný sportovní šmrnc, jaký by člověk u takového kola nejspíš měl čekat a snad i vyžadovat. A nemyslete si, že to je jen zmlsaností mého enduristického chrbátu, letos jsem seděl již na vícero sportovních strojích, XtC je z nich ale posedově nejklasičtější. Přitom jsou ale řídítka poměrně pohodlná a navíc lomená (vlaštovky).

Dlouhý posed, dlouhý rám

Dlouhý ale není jen posed, poměrně natažený je i rozvor, což možná bude chtít zkraje trochu zvyku, brzy ale pochopíte, že právě tato vlastnost hraje do vašich karet. Delší rozvor krásně stabilizuje spíše živější základní řízení, tedy projev v nižší rychlosti, k čemuž se přidává hlava položená pod úhlem 69,5°. Dohromady máte k dispozici stroj dostatečně obratný v místech, kde je třeba rychle reagovat na divoce se měnící křivky trailu, který ale s vyšším tempem krásně nabírá na stabilitě a nechává tak svého jezdce soustředit se plně na jeho výkon.

Přesvědčte mě, že to není 29?

Místy bych si skoro myslel, že pokud by mi někdo zavázal oči (hypoteticky), pak bych se snad i nechal přesvědčit, že sedím na devětadvacítce. Natolik zajímavě a z mého pohledu dobře je narýsovaná geometrie. Přitom všem si ale můžete užívat svižnosti menších kol, která z logiky věci snáze mění směr, s lehkostí akcelerují, a tak vůbec.

Je celkem logické, že takto postavené kolo s karbonovým rámem a sportovní geometrií zákonitě dobře pojede a je to také pravda. Giant XtC Advanced 27,5 jede jako namydlená střela. Velice slušná se zdá být i úroveň komfortu, víc už ale neprozradím, ať si nevystřílím náboje jízdních poznatků, abych pak mohl vysypat celý zásobník zkušeností a postřehů do terče kompletního testu…

Foto: Štěpán Hájíček (Drift Ghost S)

Dlouho jsem neseděl na pevném kole, dlouho jsem neseděl na devětadvacítce a pak se mi sešlo několik takových kol najednou. Nevadí, RB CRR 290 je velice příjemným bikem, na kterém byla radost jezdit a byla to rovněž skvělá příležitost, jak si připomenout, co vše zvládne pevný rám v kombinaci s velkými koly.

Abychom zkraje učinili za dost všem důležitým faktům, je třeba zmínit, že tato sportovní pevná devětadvacítka od RB prošla výraznou omlazovací kúrou, která se dotkla především její geometrie, jež se posunula vstříc moderním trendům. V první řadě se v průměru o dva centimetry prodloužila horní trubka (vel. M* 600 mm). Adekvátně s tím bylo možné zkrátit představec (standardně 80 mm, my zkusili i kraťoučkou šedesátku od Race Face), zadní stavba se zdrcla na hodnotu 435 mm, rozvor u velikosti M proto dosahuje hodnoty 1097 mm a poslední údaj co stojí za to zmínit je úhel hlavy, víceméně konvenčních 70°.
*Testovali jsme velikost L, ale pro lepší srovnání a vzhledem k našim zvykům uvádím hodnoty rámu velikosti M.

Přírodní reztervace Vinořský park

reklama

Krajina, kde vládne strojní minimalismus

Výsledkem je i nadále značně minimalistický vzhled rámu, jehož popis by se v mnohém podobal či dokonce rovnal popisu modelu RB Bandit (HT Enduro), který jsme testovali přednedávnem. K základnímu konstatování, že je i tento Race Bike složen z osmi víceméně rovných kulatých trubek, přidám jeden zajímavý postřeh navíc. Všimněte si spojení sedlové trubky a středu. Tam, kde sedlová tyč běžně míří na střed šlapacího středu, je zde předsazena decentně dopředu. Důvod je celkem jasný, vytvořit více místa pro zadní kolo, které se ke středu přiblížilo vlivem zkracování zadní stavby. Elegantní, decentní a nenápadné, zato však nanejvýš praktické řešení. Prostě klasická škola rámařů RB!

Pravdou zůstává, že je zadní kolo i tak poměrně blízko sedlové trubky, ale rozhodně ji neolizuje jak bylo někdy vidět u jiných extrémních konstrukcí nejčastěji drobných garážových stavitelů nebo devětadvacítek dob nedávno minulých. Co se mi rovněž líbí je nenápadný prolis na vnitřní straně pravé horní vzpěry, který je zde zřejmě proto, aby se do rámu dal nasadit jakýkoliv systém řazení (1×11, 2×11, 3×11 nebo běžnější 1×10 a 2×10).

Hlava pro kónický sloupek je se zbytkem rámu propojena za asistence klasické navárky jako za starých časů. Hydroforming se zde nekoná… Vadí to snad někomu?

Zase to L…

Testovačky RB, zejména ty nejnovější, jsou obvykle ve velikosti L (19“) z prostého důvodu: „Abych se na tom taky svezl,“ jak říká Petr Heiník (prodejce, servisák, testovací jezdec, vývojář, marketingový ředitel, správce stránek a bůh ví co ještě v jedné osobě :)) Já jsem přitom, jak již mnohokrát zaznělo, stavěn spíše na stroje velikosti M, ale nestěžuju si. Naopak, krom méně vysunuté sedlové trubky mi L-kové CRR 290 sedlo do ruky během chviličky.

Na tento bike jsem přesedal z jiného 29“ XC stroje – Cannondale F-Si –, který mi i vzhledem k velikosti (M) padl skutečně dokonale. Ale ani s RB CRR 290 jsem se nemusel zbytečně dlouho sžívat, či se s ním jakkoliv prát. Posed na tomto kole mi přišel více klasický, více sportovní, ne však zbytečně natažený. Později jsem si pomohl ještě kratším představcem, abych si CRR mohl užít i na super technických trailech v Toulovcových maštalích, jinak jsem se ale rozhodně nehroutil z toho, že by mi kolo nesedělo a nutilo mě do jakkoliv nepřirozené polohy za řídítky.

Minimalismus kam se podíváš! Úchyt zadní brzdy je v moderním standardu Post Mount a je jednoduše funkční! Na pevnou osu RB 12×142 mm máme svou specifickou metodu pro utahování (zacvaknout a dotáhnout otočením), drží ale pevně a do závitu se chytá snadno.

Koncert rychlosti

Posed je tedy tradičně sportovnější, stále ale dostatečně komfortní a tvárný, aby se dalo kolo dobře řídit a aby bylo možné si jej lehčí úpravou komponentů ovládacího centra dokonale přizpůsobit svým potřebám a návykům. Výtečná je také odezva na šlapání, čemuž se vzhledem k přítomnosti pevného a krásně tuhého rámu nelze divit. Rychlosti celku rozhodně napomáhají také lehká a efektivní kola RB/WTB, stejně tak i pláště Rubena Scylla s extra rychlým minimalistickým vzorkem.

Díky této kombinaci jsem si vícekrát na asfaltových přejezdech připadal jako jezdec na silničním kole; zbylo-li mi dost sil v nohách, pouštěl jsem se proto s oblibou i do „spurtů na ceduli“ a jiných divočáren ze světa chrtích závodníků. RB CRR 290 prostě k takovýmto rychlostním hrátkám přímo vybízí, což je vlastně jeho přirozené poslání. Snad to ale nevyzní tak, že je eRBéčko schopné jezdit jen po hladkých cestách a po rovině nebo do kopce a zbytek pouze „nějak předrncá“. To by si vážně nezasloužilo!

Vzorek skoro neznatelný – Rubena Scylla. Díky průměru 29″ a bezdušovému setu ale tyto „galusky“ držely až překvapivě dobře. O jejich rychlosti mluvit asi netřeba…

Mám to rád velké!

Z počátku jsem se sice musel chvíli sžívat s trochu větším a delším rámem a také se spíše sportovnější geometrií, než nabízí třeba opakovaně zmiňovaný Cannondale F-Si, jenž se vydal dosti svéráznou cestou, brzy jsem ale přišel celému kolu na chuť a začal si jízdu s ním skutečně užívat bez ohledu na to, zda se jelo do kopce nebo z kopce. Velkou devizou jsou sama o sobě velká kola, která ve spojení s pevným rámem posouvají celek kus za hranice klasického XC dob nedávno minulých. 650b je super na fullu nebo pro menší postavy, pevný sportovní rám bych chtěl snad jen a pouze na velkých obručích!

Dojede dál, než bych čekal

Díky rozměrným kolům je celek i na hubených pláštích hodně jistý a to na řadě rozličných povrchů – kořeny, písek, kamení atd. Zíral jsem, co vše se dalo s tímto bikem sjet! Na řadě míst jsem si říkal, že již musím „hlavou narazit“ na možnosti přilnavosti hlaďoučkých rychlých plášťů Rubena, ale ono mě to nakonec vždy nějak podrželo!!!

Takto jsem si to mohl švihat či jen trialově poskakovat po spletitých klubkách kořenů v Toulovcových maštalích, a to bez větších obav z náhlé ztráty adheze. Velká kola se zkrátka snáze převalí přes malé i velké nerovnosti a rozhodně znát je i větší styčná plocha, přitom ale nemáte pocit, že byste sedlali nemotornou tažnou kobylu nebo řídili zaoceánský parník. Limity se samozřejmě i tak našly, ale objevovaly se obvykle mnohem později, než bych původně čekal.

V RB nejsou zrovna příznivci přehazovaček s třecí spojkou, proto je i zde klasický kousek z rodiny SLX. Zákazník si ale může vybrat co preferuje.

Rotující gyroskop

Dost už ale o kolech jako takových, pojďme se opět věnovat spíše celku a především pak jeho ovladatelnosti. Na úplném začátku testu jsem mě pocit, že je přední kolo v nižších rychlostech skoro až moc živé a celek se pak s vyšším tempem radikálně zklidní vlivem gyroskopického efektu velkých kol. Brzy se mi ale tyto extrémy smyly v jeden příjemný a jasně čitelný celek. Své udělala i výměna představce za o kousek kratší (60 mm namísto 80 mm).

Ovladatelnost v nízkých rychlostech mi začala připadat přirozeně živá a pohotová, díky čemuž se dalo kolo krásně směrovat i v náročných trialových pasážích skalního Toulovcova města. To sice není až tak klíčovou vlastností pro pevný sportovní bike, v praxi to ale docela potěší. S vyšší rychlostí se RB stávalo přirozeně stabilnějším a tak nějak v klidu a s jistotou se pokládalo i do rychlých a utažených zatáček.

Opět ony minimalistické patky a originálně řešený a bytelně konstruovaný hák přehazovačky.

Kolik si toho jen nechá líbit!

CRR 290 mi zkrátka umožnilo hravě zvládnout i poměrně náročné technické pasáže, aniž bych se musel čemukoliv cíleně vyhýbat. Stačilo jen trochu rozumně volit stopu, kolo správně namířit, pustit brzdy a nechat velké obruče dělat jejich práci. Bezproblémové byly také rychlejší sjezdy, kde jsem vlastně jen držel řídítka a zaťaté zuby, abych se po chvíli drncání bezpečně probral dole pod kopcem.

Příjemně jisté a stabilní je RB CRR 290 také při běžné jízdě a v tempu na rovině, kde se nemusíte zbytečně zaobírat řízením. Jen si necháte na řídítkách uvolněně položené ruce a soustředíte se čistě na rytmus šlapání, či krásy přírody kolem sebe. Stačí trocha zvyku, lehčí individuální úprava kokpitu (osobně bych obul možná i krapet zubatější pláště) a máte v ruce stroj, s nímž lze plnohodnotně sportovat či dokonce závodit a nebo si jen užívat pobyt v přírodě.

SLX brzdí, řadí, dobře se drží… XT je pro rozmazlence

KOMPONENTY

Schválně stranou jsem si nechal hodnocení vidlice RockShox Reba 29, která jednoduše řečeno nebyla ve 100% kondici. I když si před testem prošla kolečkem reklamce, nebyl její stav úplně takový, jaký by měl být. Alespoň teoreticky. Stovkové RockShoxy ostatně poslední dobou nedělají své značce tu nejlepší vizitku. Jsou totiž na svůj maličký zdvih až moc lineární a rychle proto vyčerpají svou kapacitu již na menších nerovnostech, takže ty velké příliš nezvládají. Jednou možností je trochu vidlici přefouknout, pak se ale zase připravíte o akci z kraje zdvihu..

Podobné problémy ale mívají i některé kousky stovkových vidlic od Foxu, takže je otázka, co si vlastně vybrat? SR Suntour? Manitou? RST??? V každém případě i zde jsem měl pocit, že na běžné hrbolaté pěšině pracovala vidlice RockShox dostatečně obstojně. Příjemné bylo její zamykání z řídítek pro jistější pocit a vyšší oporu za jízdy ve stoje, jinak ale žádná sláva. Jasně, od 100mm vidlice nelze chtít zázraky, ale ve spojení s velkými koly by to mohlo být lepší.

Pláště Rubena Scylla (dnes už se značka jmenuje Mitas!?) jsem myslím dostatečně probral a propral v základní části textu. Doplním snad jen informaci, že na testovaném RB byly obuty „bez duše“, tedy s těsnícím tmelem, i proto byla jejich přilnavost až překvapivě vysoká. Přitom to s nimi na prašných, lesních a všech jiných cestách krásně uhánělo jako s větrem o závod.

Všimněte si drobného předsazení sedlové trubky, která je u středu posunuta o fous dopředu, aby zbylo více místa pro zadní kolo a zadní stavba mohla být zkrácena na 435 mm.

Řazení a brzdy Shimano SLX

Naše testovačka vycházela ze základu CRR 290 Team snad jen s rozdílem vidlice a pár dalších dílů. Celé kolo stálo na takřka čisté sadě Shimano SLX, proti níž nemůžu říct ani popel. Čím víc se brzdy a řazení okolo mění, tím víc se ve své hlavě vracím k Shimanu, které možná není nejvíc sexy na planetě, ale prostě funguje. Použité řazení 2×10 krásně korespondovalo se zaměřením kola, převody mi nikde nechyběly a celé to běhalo jako po másle.

Stejně tak kotoučovky Shimano SLX patří k tomu lepšímu co současný trh nabízí a pokud nejste vyloženě rozmazlení, pak XT ani XTR nepotřebujete, protože SLX má i krásně přístupné kolečko pro nastavení vzdálenosti páky od řídítek.

Praktické poznámky

Jediný komponent, který mi úplně nesedl, byly gripy od Race Face, zejména jejich členitější spodní strana, s níž přichází do kontaktu vaše prsty. Vršek je krásně hladký, zespodu je výrazné plastické logo, které mě nějak rozčilovalo. Tohle je ale hodně individuální záležitost stejně jako třeba sedlo WTB Volt, které prostě nemám rád, protože mi absolutně nesedí. I když na sportovním kole jako je CRR 290 mi vadilo výrazně méně než třeba na pevném enduru RB Bandit. Kouzlo značky Race Bike je ale v tom, že si můžete všechny tyto díly snadno vyměnit a vše si krásně odladit již doma na počítači díky skutečně funkčnímu a chytrému konfigurátoru.

Při pohledu zezadu je dobře vidět drobný prolis na pravé zadní vzpěře, aby náhodou nepřišla do kontaktu s řetězem při jeho extrémním křížení.

RB CRR 290 – závěr

Vzpomínám si, jak jsem před lety seděl na vůbec první devětadvacítce RB, která byla co do řízení trochu divoká a pokud nebyl představec až u hlavy, bylo kolo hodně vratké. Dnes je ale situace výrazně odlišná. Nové CRR 290 je kolem maximálně vyváženým, které má skvělý základ, na němž lze postavit stroj pro různé druhy a způsoby sportovního vyžití. Primárně by se tento bike měl stát sportovní střelou, stejně tak si ale můžete trochu přeskládat kokpit a udělat si z něj komfortní a jistý výletní křižník, nebo naopak hravý, zábavný a lehký trailbike na velkých kolech.

U RB si můžete vybrat jednu z předem sestavených verzí, stejně tak si můžete sestavit kolo komponent po komponentu dle vašich představ a nemusíte se tedy spoléhat na jednu výrobcem danou funkční rovinu. Ať už si tedy své CRR 290 poskládáte jakkoliv, vždy vás bude doprovázet kvalitní, pevný a tuhý rám a řízení, které ochotně reaguje na povely jezdce, přitom nepotřebuje žádný extra dohled a nadměrné soustředění ani oči na vrch hlavy vždy, když se cesta trochu zlomí a povrch před vámi náhle zeroduje.

RB CRR 290 – geometrie

*Tabulka osazení, hmotnost a cena stejně jako popisky fotek budou ještě doplněny…

Foto: Štěpán Hájíček

Je to již pár týdnů, co jsme se zúčastnili akce Specialized Trail Days, kde se odehrála slavnostní premiéra nové podoby legendární řady Stumpjumper (MY 2016), která se konečně dočkala plnohodnotného zařazení středních kol parametru 650b.

Ano, máme lehké zpoždění vůči jiným médiím a této akci, což je dáno tím, že jsme na prezentaci v Broumově sedlali jinou žhavou novinku – stroj kategorie 27,5+ (v terminologii Specialized 6Fatiie), Specialized Fuse. Nového Stumpa jsme si ale záměrně nechali na později, na plnohodnotný test. Ten ale nyní ještě nečekejte. V sedle máme společně zatím jen jedno odpoledne, takže nyní tradičně servírujeme naše první dojmy a hned co na Stumpjumperu FSR 650b najedeme dalších pár desítek kilometrů, doplníme kompletní terénní hodnocení.

Abych ještě doplnil jednu informaci z úvodu. Samozřejmě jsme si vědomi toho, že Specialized představil Stumpjumpera na středních kolech již loni. Stumpjumper 650b Evo byl ale kolem, které adoptovalo menší průměr tak nějak mimoděk, doplněním 29“ rámu o podložku pod hlavou, což se ve výsledku odrazilo na přinejmenším dosti zvláštním projevu ovládání. Zkrátka se to nepovedlo, proto si Spešl letos střihl reparát a zdá se, že je zpět u kormidla.

reklama

Pln pozitivních vibrací

Moje aktuální hodnocení prvních dojmů v sedle Stumpu 650b se asi neobejde bez hromady emocí. Jak jsem teď poslední dobou jezdil hodně sportovní kola, tak mě přechod na aktivní a hravý trailbike sám o sobě hodně nadchnul. Chvíli jsem se musel adaptovat, ale vlastně stačilo pár rychlých sjezdíků a byl jsem zase jako doma.

Stumpjumper FSR 650b nové generace mi na první dojem připadal poměrně dost krátký, což je velké plus pro ovladatelnost a hravost celku, trochu se ale ztrácí jeho původní sportovní šmrnc, který možná bude třeba hledat u větší 29“ verze, nebo se naopak poohlédnout mezi modely Camber, které se na Stumpa zdvihově zespoda pomalinku dotahují. Stojí dnes totiž tam, kde Stumpjumper před pár lety.

Nový Stumpík zkrátka není příliš o kompromisech, i když to ale není ani jednostranně zaměřená lehčí verze endura. Líbí se mi, že Specialized použil široké gumy na širokých ráfcích a podtrhl tak jistotu a přilnavost vlastních plášťů. Ty mě sice na první mokré skalce málem dost vytrestaly smýkáním obou kol sem a tam, na hlíně a na spíše suchém kamenní a kořenech ale drží vážně hezky.

Zaskočený, překvapený…

A později vlastně dost nadšený jsem byl z extra aktivního projevu zadní stavby. Stavitelé ve Specialized na to šli u nové generace Stumpjumperu skutečně radikálně. Nejenže odstranili Brain, oni snad vykuchali veškeré kompresní tlumení ve zlatavém Foxu a nechali mu zcela volný prostor k jeho akci. Cestou dolů je to paráda, i když je třeba s extra aktivním projevem zadku i v takových místech počítat. Do kopce jsem si pak i já – světe div se – celkem rád přepnul tlumič na střední mód Trail, jelikož jsem se nechtěl až tak moc vlnit v sedle.

Je to hodně dáno i tím, že jsem na Stumpa přesedlal ze super efektivního Turneru Czar! Každopádně po pár výjezdech a po pár sjezdech, kdy jsem si dole nadával, že jsem to nahoře zase zapomněl otevřít, jsem se rozhodl nechat tlumič pouze na Descend a snažit se šlapat hezky do kruhu.

A ono to šlo. Kolo i tak hezky jelo, jelikož jeho karbonový rám je krásně tuhý, kola Traverse jakbysmet, pláště Butcher Control docela slušně valí na to jak jsou macaté, takže není proč se zdržovat, když vás nahoře čeká další skvělý trailík.

Víc neřeknu

Už už mám tendence pustit se do bližší analýzy, ale musím se krotit. Zas tak moc jsem toho na Stumpjumperu FSR 650b zatím nenajel a hlavně si nechci vystřílet munici na hlavní test. Zmíním už jen tolik, že nejen posed, super aktivní odpružení, hrubé široké pláště, ale i geometrie jsou hodně trailově až skoro endurově naladěné. Stump je totiž s ohledem na řízení hodně stabilní, přitom se ale nechá slušně vodit. Nikoliv za ručičku, ale ze zatáčky do zatáčky. O tom a mnohém dalším si ale více povíme příště…

Nejen karbonem živ je testovací jezdec, proto jsme rádi, že jsme mohli zase jednou vklínit mezi superdrahé šperky vrcholných kategorií jedno normální kolo z lidu, navíc žhavou novinku – Lapierre Raid FX+ prodávaný za lákavých 32 999 Kč.

Nový plně odpružený model Raid FX představila značka Lapierre již před delším časem. Nedávno k němu přibyl i o fous lépe vybavený Raid FX+, který při ceně o pár tisíc vyšší nabízí již velice solidní výbavu, ale i hodně příjemné svezení, to vše na moderních středních kolech. Vidíte, a jak se říkalo, že kola průměru 27,5“ budou vždy drahá.

Poctivý kus materiálu

Pravdou je, že Raid FX+ není žádné peříčko (ještě ho musím hodit na váhu), ale vlastně to není ani žádná tragédie, protože i tak jede slušně. Abyste měli představu s kým máte tu čest… Lapierre Raid FX+ je novou modelovou řadou této svérázné francouzské značky, která konstrukčně vychází z řad Zesty a Spicy, avšak používá o něco jednodušší formu zadního nezávislého odpružení OST+. Řada Raid FX nabízí příjemných 120 mm zdvihu nad oběma koly, tedy ideální hodnotu pro blbnutí v lese, toulání se krajinou, nebo jen užívání si oblíbených terénních stezek v blízkém či vzdálenějším okolí.

K testu máme k dispozici stroj velikosti L (19“), který je na moje poměry krapet větší, to ale není nijak vážná překážka testu a ani to není poprvé. Snad si jen vyměním představec za kratší a bude to parádní. Když jsem si kolo přebíral k testu, zarazilo mě pár věcí – jak třeba hmotnost, tak rychloupínáky na obou kolech, navíc v podobě klasických kovových páček bez výraznějšího designu. Ale za tu cenu… Nevadí, nad tyto věci se dokážu povznést, kolo rychle zkontroluju, seřídím, nastavím na sebe a už se jde drandit do blízkého lesa.

reklama

Trochu víc ohnout chrbát

Větší kolo (L) i jeho sportovnější posed mě zprvu trochu šokovaly vzdáleností řídítek od sedla. Nechtělo se mi až tak moc ohýbat záda, ale zakrátko jsem si zvykl. Příjemná jsou rozhodně řídítka v šířce 740 mm (Nico Vouilloz Signature), což je u kategorie trail biků tak akorát. Díky nim se kolo snadno vede ať se jen proháníte po lese po širších cestách nebo když si to klikatíte po úzkém trailu mezi stromky.

Geometrie bude potřebovat pro bližší analýzu ještě trochu jízdních zkušeností, každopádně můj první dojem je více než kladný. Řízení je hezky stabilní, poslušné a pohotové zároveň, jak se na trail bike sluší a patří. Za první vyjížďku jsem si střihl i pár techničtějších sekcí a zdolal je naprosto bez problému a bez zaváhání.

Je tam i modrá páčka!

Hodně se mi také líbí jak funguje odpružení, což by mohla být v této cenové kategorii potenciálně největší slabina, ale není. Základní RockShox XC32 TK chodí krásně jemně a aktivně, místy skoro až moc, ale to půjde ještě odladit úpravou tlaku v jeho vzduchové komoře. Podobně kvalitní je i chod zadní stavby kombinující originální vzduchový tlumič Lapierre R Hydraulic, který oproti řadě Lapierre X-Control tentokrát disponuje i páčkou lockoutu.

Tu ale není skoro třeba používat, jelikož oproti vyšším řadám sice zjednodušené, přesto plně nezávislé zadní zavěšení funguje jak se sluší a patří. Při šlapání je zadek poměrně stabilní a kolo až překvapivě ochotně zrychluje a co mě dostalo nejvíc, s velkou chutí stoupá a hravě zvládne i náročné strmé výjezdy. Zároveň je ale zadní partie i patřičně komfortní, aktivní a celkově dosti nápomocná, aby to s vámi příliš netřáslo a hlavně, aby zadní kolo drželo poslušně u země ať již stoupáte, letíte dolů po rozbité cestě, nebo naplno brzdíte.

To už by dnes stačilo…

Pokud budete Lapierre Raid FX+ studovat zblízka, najdete pár věcí, které by zmlsanému bikerovi mohly vadit. Když se ale na kolo podíváte jen trochu z odstupu, zjistíte, že to je vážně pěkný stroj s povedeným designem, který budí dojem minimálně o řád dražší kategorie, než kam dle cenovky 32 999 Kč patří.

Radid FX+ se zdá být skutečně povedeným vstupním modelem, na němž sice najdete důkazy nižší pořizovací ceny, avšak nic vážného, co by zásadně omezovalo jeho funkci. Už se tedy těším na další jízdy, abych vám mohl přinést bližší popis vlastností a schopností tohoto nejen vzhledově lákavého stroje.

Cenu a aktuální dostupnost tohoto kola si zkontrolujte na w-shopu
MojeKolo.cz

Foto: Štěpán Hájíček

Je zajímavé sledovat, jak různé značky přistupují různě k otázce průměrů kol. Některé nabízejí všechny varianty a nechávají rozhodnout zákazníka, jiné jednoduše vsadí na jeden rozměr, tak jako Giant. Ten věří středním kolům na všech frontách, včetně dnes již klasické sportovní řady XtC, což zahrnuje i testovanou verzi XtC 27,5 2 Advanced.

Již v úvodním článku prezentujícím moje první dojmy z jízdy na tomto kole jsem vzpomínal, jak dobře se mi jezdilo na jeho poměrně dávném předchůdci XtC Composite 29er. Dnes už to jsou bratru tři roky! Tou dobou ještě Giant koketoval s velkými koly, před časem se ale plně obul do středního průměru, jakožto do ideálního kompromisu mezi ovladatelností a prostupností terénem a to počínaje XC stroji, přes endura po sjezdové Glory.

reklama

650b – Zpátky ni krok!

To ale neznamená, že by se velká kola z nabídky Giantu nadobro vytratila, jelikož již ve zmíněné řadě sportovních kol s pevným rámem si stále můžete vybrat i model XtC Advanced 29er, nebo mezi dostupnými hardtaily třeba Talon 29er a u fullů pak Anthem X 29er. Tyto modely ale postupně a tak trochu nenápadně mizí a na jejich místo nastupují… Ano, kola parametru 650b, alias 27,5“.

Tolik obecného úvodu k průměrům kol, jak to vidí značka Giant. Podíváme-li se blíže na dnes testovaný kousek Giant XtC Advanced 27,5 2 (pouze testovací model, v běžné nabídce je o něco lépe vybavená varianta XtC Advanced 27,5 2 LTD), zjistíme, že náleží do střední úrovně rodiny XtC. Pod ním se nacházejí hliníkové stroje stejného jména bez přídomku Advanced, nad ním zase prémiové závodní rakety s odlehčeným karbonovým rámem XtC 27,5 Advanced SL.

Výrazně esovitě zprohýbaná zadní stavba

Univerzální dědic

To ale neznamená, že by zkoušený klasický Giant XtC Advanced byl nějakým ořezávátkem. Naopak jeho karbonový rám nese stejné základní prvky jako top modely SL, včetně kupříkladu elegantního stahování sedlovky integrovaného do rámu (klasickou objímku na sedlovce nehledejte), kónické (Tapered) hlavy OverDrive, vnitřního vedení bovdenů a hadic, třmene zadní brzdy schovaného mezi vidlici a vzpěry, nebo třeba zdánlivě pevné zadní osy využívající standard DT Swiss RWS v jeho nejhubenějším provedení.

V sedle pravého závoďáka

Giant XtC Advanced je poměrně vyhraněným kolem, které nemá potřebu hrát si na nějaké extra kompromisy. Vše začíná posedem, který je na dnešní dobu poměrně dlouhý, nemůžu ale říct, že by mi připadal zbytečně natažený nebo snad křečovitý či nepohodlný. Sice na tak výrazné ohýbání zad nejsem zrovna zvyklý, k celkovému naturelu kola mi ale naladění posedu dokonale sedlo. Důkazem místo slibů budiž čistě orientační hodnota délky posedu 56 cm (měřeno od špičky sedla po střed řídítek), což je za poslední dobu našich testů jeden z vůbec největších údajů v tomto směru. A to jsme měli k dispozici k testu velikost M/17“!

Jak jsem již ale zmínil, nestěžuju si, spíš konstatuji fakta. Z tohoto pohledu se mi zdá celkem zajímavé použití lehce zvednutých řídítek (Low Riser) a spíše delšího představce. Osobně bych buď volil čistě sportovní kokpit a již jen s ohledem na jednoznačně sportovní vzhled nasadil řídítka čistě rovná, nebo bych naopak představec volil kratší a pak na místě ponechal použité vlaštovky. Nakonec je to ale vždy o vkusu a požadavcích konkrétního jezdce. Možnosti tunningu zde rozhodně jsou a záleží jen na vás, zda si z XtC Advanced uděláte ještě ostřejší závoďák, nebo naopak pohodlnější cesťák.

Vzhledem k absenci můstku je okolo zadního kola spousta místa

Stačí položit ruce…

Od pozice jezdce pojďme plynule sklouznout k ovládání, které si krásně rozumí s delším posedem, respektive je jeho nepřímým odrazem a dokonale sedí celkovému projevu a zaměření kola. Když to vezmu trochu oklikou, pak musím zmínit, že Giant u XtC na středních kolech narýsoval takovou geometrii, aby se celek pocitově blížil stabilitě devětadvacítek. XtC 27,5 je totiž až překvapivě jisté a vyvážené, proto se na běžné rovnější lesní cestě nemusíte o řízení příliš starat, stačí položit ruce na řídítka a hezky zostra bušit do pedálů.

Giant XtC 27,5 Advanced v tomto režimu nerozhodí ani menší kameny a kořeny, vždy se stačí trochu nadlehčit a nechat vidlici Fox a slušně pracující zadní stavbu, stejně tak i kola a pláště, ať dělají co umí. Poměrně solidní míru stability si XtC dokáže udržet i ve sjezdech, ať již rychlých otevřených, nebo v pomalejších technických. Není to sice kolo pro vyslovené drcení vyhlášených trialových skalek, ale na své poměry sjede poměrně dost. Pravdou zůstává, že v nejtěžších úsecích by jistě byla přínosem větší kola, která sama o sobě přejedou víc. I tak se ale dá s XtC 27,5 slušně sjezdovat, namířit to z kopce kolmo dolů a zbytečně nejančit na každém kameni nebo kořeni.

Ukaž, kam to bude

Ona vícekrát omílaná stabilita se pochopitelně projevuje také v rámci ovládání, kde Giant XtC 27,5 Advanced není tím nejživějším kolem na světě, ale není ani vysloveně tupým strojem. V některých rychleji projížděných a více utažených zatáčkách se sice tento bike jevil být poněkud delším, většinou ale krásně poslouchal moje příkazy, tedy zatáčel a uhýbal tam, kam jsem chtěl a kdy jsem chtěl. To je zjevně výhoda středních kol. Takto stabilní devětadvacítka by byla v členitějších sekcích nejspíš už docela líná, kdežto dobře odladěná sedmadvacítka dokázala solidně zkombinovat dostatek stability s přiměřenou hravostí a agilitou řízení.

Jednoduše a čistě vyřešené vstupy do rámu. Díky těmto gumovým krytkám nic nevrže, neklepe a neskřípe.

Na co dalšího se zaměřit u pevného rámu?

Vzhledem k tomu, že jde o lehký karbon, nemá asi moc smysl rozplývat se nad tím, jak kolo krásně jede, jelikož to se od něj jednoduše čeká. Tak trochu nerad musím přiznat, že ač se vás někdy snažím přesvědčit o opaku, nelze pominout fakt, že nižší a více skloněná poloha nad řídítky je už jen kvůli odlišnému biomechanickému působení svalů nohou na pedály efektivnější, než kdybyste seděli v pozici „paní radová“. Poloha „ležícího střelce“ má v terénu jen minimální vliv na aerodynamiku, opora a síla nohou se ale touto cestou patrně násobí. Přidejte k tomu trochu jezdeckého nadšení, lehoučký a příkladně tuhý rám a bude vám jasné, že loudat se s tímto kolem rozhodně nelze.

V sedle Giantu XtC 27,5 Advanced jsem si střihl i několik vskutku solidních výjezdů a jeden vysloveně excelentní (z Davle po červené směrem na Oleško), který jsem snad odspodu nahoru nikdy předtím nejel, pouze obráceně! Cesta stoupající kolmo na vrstevnice, místy hezky natěsno naskládané na sebe, prověřila výjezdové schopnosti stroje, i moji kondici a morálku. Přiznám se rovnou, že jsem se asi dvakrát potřeboval vydýchat, na kolo jsem se ale rozhodně vymlouvat nemohl. A to ani na převody 2×10 ve vcelku sportovní konfiguraci s převodníky 38/26 zubů, která k XtC dokonale sedí.

Třmen zadního náboje je moderně umístěn dovnitř zadní stavby

Rychlé kolo. Lehké kolo. Komfortní kolo?

Efektivita přenosu sil je zde skutečně výtečná, jak je to ale s jezdeckým komfortem? Nu, vepředu poměrně slušně a aktivně bojuje za pohodlí jezdce vidlice Fox 32 Float CTD, která je u těchto strojů vybavena dálkovým ovládáním systému CTD. Vzadu ji pak poměrně schopně doplňoval dobře navrstvený karbonový rám kombinující mohutné nohy vidlice a o poznání tenčí vzpěry, efektivní, přitom nikterak zbytečně tvrdá kola Giant a co do komfortu vcelku snaživé pláště Schwalbe Racing Ralph v šíři 2,1“.

Suma sumárum, komfortu naprostý dostatek, minimálně na poměry sportovních hardtailů na středních kolech. Značně rozbitá cesta Záhořanským údolím směrem do Davle mi sice opakovaně připomínala staré časy, kdy jsem vlastnil tehdy ocelový hardtail a přesně tenhle úsek jsem vůbec neměl rád, jinak si ale nemůžu stěžovat, že bych se z výletů v sedle XtC Advanced 27,5 vracel nějak radikálně rozbitý.

Přijde-li stojka, Giant není dvojka!

Než se vrhneme na komponenty a jiné poznatky z praxe, mám zde na závěr ještě jeden jízdní postřeh – technické výjezdy. Ty jsou obvykle doménou velkých kol, avšak ani s touto sedmadvacítkou jsem neměl pocit nějakého zásadního omezení. 430 mm zadní stavby není mnoho, také že se kolo na zadní nechalo zvedat vcelku ochotně, avšak vzhledem k „dopředu“ orientovanému posedu se mi nestávalo, že by se Giant nějak vzpurně stavěl ve výjezdech „na zadní“. Dokud držely pláště, dokud byla síla v nohách a morál v hlavě, stoupalo XtC 27,5 hezky čistě a bez zbytečné nervozity.

Pokud byste hledali upínací systém sedlovky, musíte sklonit hlavu nebo nahmatat poslepu

KOMPONENTY

Co z výbavy stojí za zmínku, když jsme v reálu testovali výbavu, která se u nás běžně nenabízí? Pláště Schwalbe Racing Ralph jsou dobře známou sportovní klasikou, která nabízí příjemně lehké odvalování, solidní komfort a na svůj vzhled a rychlost i velice slušné záběrové vlastnosti. Je potřeba pláště dobře znát a odhadnout, kde vás ještě podrží a kde už mohou začít ztrácet kontakt se zemí, ale tak je to vždy. Ostatně vyměnit je za jinou zubatější verzi můžete kdykoliv.

U nás prodávaná varianta XtC 27,5 Advanced 2 LTD je vybavena příkladně čistou sadou Shimano XT, vůči níž nelze říct ani popel. U testované dvojky „bez LTD“ jsem ale ani tak neměl problémy se sadou Shimano SLX, či brzdami Deore. U nich mě trochu rozčilovala potřeba hledat nářadí vždy, když jsem si chtěl upravit vzdálenost páky od řídítek, naštěstí je ale nastavovací imbus krásně přístupný zepředu, tedy tam, kde je u SLX a výš ovládací kolečko. Modulace bez problému, výkon solidní, předek se zprvu potřeboval rozbrzdit, ale pak OK, takže dohromady spokojenost.

Převody 2×10 jsem již zmínil, bezproblémový nástroj pro sportovní jízdu, tak snad ještě něco k vidlici Fox 32 Float CTD. Po několika nevalných zkušenostech s RockShoxy Reba mi tahle Foxka připadala jako zas jednou slušně fungující stovková vidlice. Přiměřená citlivost i aktivita, solidní progrese (žádné propadání se na dno zdvihu) a při potřebě přitvrdit stačilo nahmátnout páčku na řídítkách.

Na to, že jsem spíše proti těmto extra hejblátkům jsem se zde přepínání vedle brzdové páky nebránil. Sice je třeba chvíli hledat optimální polohu a sklon, aby se bovden netloukl s tělem brzdy a aby se zamáčknutá páčka nepotkávala s páčkou řazení, jinak ale musím říct, že cvakátko od Foxu (made by Shimano) funguje lehce a spolehlivě. Jen tedy trefovat za jízdy střední polohu Trail není moc snadné, v praxi ale člověk stejně více využije čistě zejména Descend a Climb.

Dobře umístit páčku dálkového ovládání vidlice Fox je někdy docela boj…

Praktické poznámky

Vlastně ještě jedna poznámka k vidlici. Zajímavé, že u Foxu je tomu každý rok jinak… Když totiž přepnete vidlici na Climb, solidně ztvrdne, což je dobře. Zprvu se mi ale stávalo, když jsem si vidlici zamknul a postavil se do pedálů, že se její „zámek“ při větším tlaku otevíral a vidlice se lehce propadala. Odfukovala si. Zajímavé je, že ke konci testu jsem toto již tak často neregistroval. Buď jsem si zvykl na míru opory kterou mi Foxka poskytla, nebo v průběhu času ztuhla. Víc vsázím na první možnost.

Krom jednoho defektu zadního kola, kdy jsem plášť lehounce řízl o kamínek z boku a hned to odnesla duše, jsem s kolem neměl žádné potíže. Zajímavé je utahování sedlovky skrytým imbusem zespodu horní trubky. Pro povolení stačí jedna malá otáčka, vyndáte-li sedlovku z rámu, bude třeba šroub více povolit, aby se utahovací kámen pohnul více na stranu.

Co se mi hodně líbilo je vzhled, ale i funkce tohoto řešení. Na to, jak se někdy se sedlovkami v karbonu bojuje aby nezajížděly, zde stačila vcelku malá utahovací síla a sedlo drželo svou výšku, ať jsem na něm poskakoval jak jsem chtěl. Za mě tedy palec jednoznačně nahoru. A navíc vám sedlovku jen tak nikdo neukradne, jelikož si dobře vzpomínám, jak jsem hledal „kde se to povoluje“, když jsem tento rám viděl poprvé před rokem na veletrhu Eurobike.

Giant XtC Advanced 27,5 2 (LTD) – závěr

Giant XtC ve svém nejmodernějším provedení na středních kolech je strojem, který se nebojí přiznat se otevřeně ke svým sportovním ambicím. Ostatní značky se sice i v této třídě pomalu přiklánějí ke spíše kratším rámům a hravějšímu projevu, já si ale myslím, že snaha dohnat trochu stability známé z devětadvacítek určitým prodloužením rozvoru nemusí být vůbec špatný nápad, stejně jako fakt, že takto střiženou geometrii korunuje hlavová trubka skloněná pod úhlem 69,5°. Vše tedy hraje do karet sportovcům, kteří si za řídítka rádi trochu lehnout, silou se opřou do pedálů a budou se chtít poprat s každým výjezdem, který se jim postaví do cesty, aniž by byli nějak výrazně penalizováni dojde-li na „technické kodrcání se“ směrem dolů.

Více o kole Giant XtC Advanced 27,5 2 LTD na webu
www.giant-bicycles.com

Geometrie GIANT XtC Advanced 27,5

Foto: Štěpán Hájíček
[See image gallery at www.bikeandride.cz]

Naše redakční RB IQ 575 jistě dobře znáte a snad jste si i všimli, že se jej snažíme postupně vylepšovat, modernizovat a měnit výbavu, abychom otestovali co nejvíce komponentů. Brzy z jara jsme na naše RB hodili krásnou červenou vidlici Manitou Mattoc, těsně před prázdninami se nám podařilo doplnit ji o stejně barevně laděné komponenty z kolekce Answer Red Mist.

Pokud to náhodou někomu nedošlo, nebo jste to prostě nevěděli, tak výrobce odpružení Manitou patří do rodiny Hayes Bicycle Group, kam dále patří brzdy Hayes (jaké překvapení), komponenty Answer, kola Sun Ringlé a Wheelsmith Fabrications, výrobce kvalitních drátů do výpletů MTB kol.

Zůstaňme ale u tématu…

Jelikož se vidlice Manitou Mattoc tolik povedla – i nás neskutečně baví jak funguje a líbí se nám jak vypadá – rozhodli se u Answer Products udělat sérii all-mountain komponentů ve stejné barvě, které by se s Mattocem dokonale doplňovaly. Celá kolekce Red Mist čítá představce AME s jedinečným 3D kovaným tělem, lehoučká karbonová řídítka ProTaper SL, volné pedály Rove R2, gripy Stein v BMX a v klasickém provedení (objímkové) a vše završují rukavice, které jsme ale k této sadě „nenafasovali“.

*Ani nebylo potřeba, páč mně osobně k tomuto setu dokonale ladí rukavice Giro Xen a vlastně i helma Giro Feature, nepřímo vlastně i oranžové brýle UVEX Sportstyle 700 Vario a batoh Osprey Zealot 18.

Představec Answer A*TAC AME (délka 50 mm)

Začněme u představce, který nám padl do oka jako první. Jak již bylo zmíněno, jedná se o jedinečný produkt, který byl jako první v oboru vyroben pomocí 3D kování, a to i u těla kratšího jak 50 mm. Představec AME je od základu navržen pro all-mountain a enduro, i když existuje také XC varianta. Mohl by být sice průměru 35 mm (což není), zato nás fascinuje krásně širokou přední objímkou (51 mm), která při pohledu z pozice jezdce vzbuzuje nemalou důvěru.

Nabízen je čistě s nulovým sklonem a v délkách od 30 do 80 mm. My si vybrali délku 50 mm a zdá se, že to byla dobrá volba. Přední objímka je dělená (dva samostatné díly), k představci byly přibaleny i dvě ologované podložky, ježek a čepička se šroubem, kterou jsme ale nakonec nepoužili, aby té červené nebylo už moc. Kromě červené se nabízí i černá a bílá varianta.

Hmotnost (reálná): 130 g (délka 50 mm)

Řídítka Answer ProTaper SL (délka 780 mm)

Řídítka ProTaper jsou pojmem již delší čas už jen kvůli jedinečnému poměru hmotnosti, tuhosti a pevnosti. Karbonová řídítka ProTaper SL se nabízí v celé řadě provedení. Barevně si můžete vybrat černou nebo červenou variantu, šířka se pohybuje od 660 do 780 mm (máme ty nejširší). Kratší modely 660 mm a 720 mm se vyrábějí jako zcela rovné, širší verze (750 a 780) pak v provedení low riser 1/2“ a s velkým prohnutím 1“. Zahnutí nahoru je krom „nulové“ 660mm varianty 4°, dozadu pak vždy 8°.

Reálná hmotnost dokonale sedí s tím, co udává výrobce, jelikož jsme u našich 780 mm dlouhých klacků naměřili 215 gramů! Luxus!!! Nejkratší XC provedení s délkou 660 mm pak vaše kolo zatíží pouze 115 gramy.

Hmotnost (reálná): 215 g (780 mm, low riser)

Postřehy z praxe
Při montáži nás jako první zarazilo, jak moc jsou řídítka lehká. To prostě nepochopíš! Druhou věcí byl lakovaný povrch, který je na koncích, v místě usazení gripů, zdrsněný. To je sice hezké, ale… Naše původní gripy Chromag Basis na řídítkách držely krásně, červené Answery 143 Stein s obyčejnou kovovou objímkou se ale i při silném utažení protáčely. Nebojte, nehodili jsme flintu do žita, ani jsme se nesmířili s funkcí otočné rukojeti. Po chvíli bádání totiž stačilo vzít smirkový papír ze sady lepení a kovové objímky z vnitřní strany zdrsnit, či je zbavit lesklého hladkého povrchu. Pak už držely a drží krásně!

Podobný problém jsme měli i s objímkou páčky dálkového ovládání sedlovky KindShock LEV Integra, která již seděla na hladké lakované části řídítek. Zde jsme navíc narazili na limity možnosti stažení této objímky, jelikož naše řídítka jsou dle všeho o pár setin užší, než je běžně zvykem. Stačil kousek staré duše a je po problému. Brzdové páky Magura MT7 a řazení SRAM X01 už drží bez připomínek.

Zajímavý je sám o sobě tvar těchto řídítek, tedy hlavně na pohled. Chvíli jsme laborovali s tím, jak řídítka správně natočit, jelikož nám to stále nějak neladilo do oka. Pak jsme ale zvolili logickou metodu, hleděli hlavně na zahnutí, zkusili se kousek projet a bylo to. Z pozice jezdce to teď vypadá, že jsou řídítka zalomena až trochu zvláštně směrem k jezdci, jakoby byla otočena moc dozadu, to je ale jen a jen dojem, protože takhle jejich úhlování plní dokonale svou roli.

Mně i Zedovi sedla řídítka ProTaper krásně do ruky, po naladění jejich polohy, hned po pár metrech v sedle. Jejich tuhost je božská, šířka v kombinaci s 50mm představcem ideální. Jak mi napsal Zed poté, co si přestrojené RB odvezl: „Je to jasné, nic se řezat nebude!“ Necháváme tedy plných 780 mm! Hodnotit komfort radši nebudu, protože jsem neměl možnost vyzkoušet za sebou jedna a pak druhá řídítka a taky proto, že od komfortu tu jsou bezdušové pláště Maxxis High Roller II a hlavně vidlice Manitou Mattoc!

Gripy Answer 143 Stein

V sadě červených komponentů jsme dostali rovněž dvoje gripy Answer. Jedny klasické hladké, druhé s přírubou na vnitřní straně, takový BMX style. Přestože se nám BMX verze líbí, tak v praxi je na MTB kolo praktičtější klasická varianta. A pokud byste hledali přirovnání pro tvar samotného gripu, pak vězte, že inspirací pro designéry v Answer Products byla sklenice piva. Takže když nedržíte v ruce gripy, držíte půllitr a skoro nepoznáte rozdíl

Příjemná je také délka 143 mm, zvětšená proti standardu 130 mm. To dává lidem s „lopatami místo rukou“ (jak říkala moje máma už v porodnici) dostatečný prostor pro jejich dlaně. I tak máme ale brzdové páky a řazení kus od gripu. Co se praxe týká, tak tyto gripy drží krásně, poté, co jsme se porvali s jejich instalací. Jejich materiál je příjemný, tak akorát tvrdý, aby z něj nebolely ruce a přitom jste v dlaních cítili co dělá vaše přední kolo. Trochu mě občas rozčilují velké objímky na vnějším konci, ty mi ale vadí skoro u všech „ODI style“ gripů. Osobně proto preferuju gripy s objímkou pouze na vnitřní straně, ideálně s plným vnějším koncem.

Co se průměru týká, tak bych řekl, že jsou gripy Answer Stein spíše užší než jak vypadají a jak se zdají na první dojem. S lehce polstrovanými rukavicemi Giro Xen si rozumí dokonale, když jsem si ale oblékl tenoučké „kondomy“ od The One Industries, tak jsem cítil, že bych mohl v ruce držet i něco silnějšího. Hodně zde ale záleží na velikosti vaší ruky a také na zvyku.

Hmotnost (reálná): 130 g /pár

Pedály Answer Rove R2

Pedály Rove R2 (Revision 2) vznikly na základě komentářů samotných jezdců, kteří chtěli především stejné tělo jako u pedálů Rove, avšak v lehčím balení. Proto tyto pedály prošly tzv. analýzou konečných prvků, díky čemuž se dostaly v reálu na hmotnost 460 g /pár. Jasně, nejsou nejlehčí na světě, ale jsou krásně robustní a vypadají, že rozhodně něco vydrží.

Stejně tak nejsou ani nejtenčí na světě, ale i tak nabízí solidně nízký profil s klasicky řešenou osou. Co je zajímavé, tak k těmto pedálům dostanete dvě sady pinů. Standardně osazené, tak jak jsme je dostali a vážili, byly velkými hliníkovými piny, které se nešroubují imbusem, ale malým stranovým klíčem, takže by snad mělo být možné je povolit i když některý z nich urazíte. Kdyby ne, máte možnost piny ze zadní strany odvrtat, jelikož jsou jejich závity skrz na skrz.

Druhou možností je nasadit ostřejší „shark tooth“ ocelové piny, které vypadají hodně zajímavě. Asi je ještě vyzkoušíme, ale trochu se bojíme o naše holeně a jiné části těla, jak moc ostře vypadají. Když ale chytíte pedál na holeň, je už skoro jedno, jak moc ostré piny jsou! Každopádně představa jejich spojení s hladkou podrážkou Stealth našich nových botek Five Ten Contact je hodně, hodně lákavá!!! Hmmm.

I takto ale drží Five Ten Contact na nových pedálech hodně pěkně. Přestože mi při montáži nepřišly nijak extra veliké, na kole mám pocit, že je jejich plocha hodně velká a já si můžu šlápnout kam se mi zlíbí. Možná je to ale tím, že jsem poslední dobou jezdil hodně na nášlapech (Crankbrothers Candy), nebo také tím, že kontrastní červená barva prostě při pohledu seshora výrazně prosvítá, což se mi u šedých Chromagů nebo stříbrných FireEye nestávalo.

Už jsem s nimi také párkrát drbnul o nějaký šutr, pár odřených či lehce utržených růžků to jasně dokazuje, ale na to, že to bylo i pár větších ran, drží hezky! Paráda.

Hmotnost (reálná): 460 g /pár

Tak to by bylo…

Tolik prvotní shrnutí a moje základní postřehy s novou výbavou redakčního RB IQ 575 od Answer Products. Náš prapůvodní plán byl sice trochu jiný – hodit je rovnou na nový rám RB Bandit – ale jeho finalizace a produkční výroba se kvůli vytížení výrobních kapacit RB posunula až na období po prázdninách. Ale nebojte, jak bude nový rám hotov, Manitou Mattoc i všechny díly Answer Red Mist budou mít hnedle nový domov. A aby se to nepletlo, i nové RB Bandit chceme v provedení Brutal Finish.

A ještě jedna poznámka pod čarou. Prapůvodně jsme uvažovali o kombinaci červeného představce a černých řídítek, lidé z Answer Products nás ale přesvědčili, že když už máme toho Mattoca v červené, chce to celou Red Mist kolekci. A musím uznat, že mě baví, že se mi líbí jak to celé dohromady vypadá a jak to krásně kontrastuje s decentní přírodní hliníkovou barvou rámu. Barvičky prostě letí, nechceme ale, aby naše kolo vypadalo jako z cirkusu!

Foto: Štěpán Hájíček

[See image gallery at www.bikeandride.cz]

Není to až tak dávno, co se odehrál první Eurobike Demo Day, tedy testovací den pro novináře a odbornou veřejnost v rámci stejnojmenného veletrhu. Začínalo se v malé vesničce v horách, aby se celá akce přesunula o rok později do přístupnějšího místa, až to nakonec skončilo na parkovišti před výstavištěm…

Na původní a doposud nejdéle fungující místo vybrané pro Demo Day jsme sice nadávali, ale ještě to pořád šlo a mělo to svou atmosféru. Loni, když se Demo Day přesunul na parkoviště vedle výstaviště, jezdilo se po malé dráze vybudované podél nové přístupové silnice a v okolních lesích na totální rovině, jsme na tuto akci lehce rezignovali. Letos jsme si to ale chtěli vyzkoušet na vlastní kůži, proto jsme vyráželi už ve tři ráno, abychom na místě zjistili, že to za to vlastně nestojí!

Možná tak svézt se trochu na silničce, dojet si na nedalekou vyhlídku nebo blbnout v lese na elektrokole. Na alespoň trochu solidní testování horských kol to zde rozhodně není. Proto jsme udělali jen jedno kolo, půjčili si novinky Ghost a pak se spokojili s brouzdáním po veletržním parkovišti a cestou do města na večeři.

reklama

GHOST SLAMR 6 LC

O novinkách GHOST 2016 jsme vás poměrně podrobně informovali chvíli před Eurobikem, proto jen ve zkratce. Model SLAMR (složenina SL a AMR) je čistokrevným trailbikem, který se v mnohém inspiroval svým starším bratrem Ghostem Riot a jeho původní verzí na 130 mm. Je tedy jakousi levnější a konstrukčně jednodušší variantou Riotu.

Stejně jako on nabízí i SLAMR 130 mm zdvihu nad oběma koly průměru 27,5“. Hodně podobné, neřku-li identické, je tvarování přední části rámu, vzadu ale pracuje klasický čtyřčep, který se Riot-Linkem pouze inspiroval. Zajímavostí nejen tohoto modelu, ale celé řady, jak ji někdo v komentářích vtipně označil xxAMR, je možnost záměny jednotlivých dílů. Zadní stavba je de facto stejná ať již hovoříme o modelu SLAMR, SLAMR X nebo FRAMR. Mění se vlastně jen délka tlumiče a drobná montovaná vzpěra, která je oporou pro jeho spodní oko.

Po zkušenosti z testovacího okruhu na Demo dni 2015 ode mě opravdu nečekejte žádné zásadní soudy. Už jen přefoukané gumy, které jsem byl líný upouštět, dost zkreslují, odpružení ale bylo odladěno na mou váhu. Jaký je tedy můj dojem?

Ghost SLAMR 6 s karbonovým rámem působil nejen v ruce příjemně lehkým dojmem a co mě skoro až šokovalo, byla jeho hbitost a odpich. Řízení se zdálo být na můj vkus docela živé, ale nechci nic hanit dokud si toto kolo nevyzkouším někde v klidu. Odpružení zdá se chodilo hezky, ale těžko, těžko přesněji analyzovat. Celkově jsem měl z tohoto kola dojem, že se bude jednat o pěkně vykutálený, lehký, tuhý a nanejvýš hravý trailbike.

Snad si ho více osahám příští týden na prezentacích v Novém Městě!

Oproti „eSeLku“ je „eFeRko“ již na první dojem výrazně jiné kolo. 160 mm zdvihu, tlumič s expanzní nádobkou, RockShox Pike a náležitě krátký posed… Na eFeRku jsem strávil jen malou chvíli, když jsme si kola prohodili na parkovišti a pak zmizeli v lese, hned na mě ale dýchla pohoda strojů s pořádným zdvihem a chuť vydat se do poctivé divočiny a do tvrdého terénu!

Akcelerace možná vlažnější, příjemně vlažná ale byla také geometrie a hezky jemně pracoval zadek i vidlice. Jak moc jsem měl rád Ghost Cagua, který rokem 2016 končí, tak moc se těším na pořádný test Ghostu FRAMR. Hmmm…

Zbrusu nový Asketa je bratrem další novinky Ghost Lector. Oproti čistě závodně vyhraněnému Lectoru na 29“ kolech přináší Ghost Asket mnohem více pohody. Jeho karbonový rám je podobně agresivně tvarovaný, také patřičně lehký a tuhý, je ale domovem středních kol průměru 27,5“ a hlavně je postaven s předpokladem nasazení 130 mm vysoké vidlice, teleskopické sedlovky a dalšího trailového vybavení.

Na Asketu jsem neseděl, ale Kuba z něj byl docela nadšený. Tedy líbilo se mu jak kolo jede a jak se ovládá, trochu ale brblal nad tím, že je jeho karbonový rám zbytečně tvrdý. To on asi vážně bude a možná bude i problém vysvětlit někomu proč by si měl koupit drahý karbonový hardtail na prosté blbnutí v lese. Na hliníku by takové kolo dávalo asi větší smysl a na oceli asi největší. Nebo tak to alespoň tvrdil Kuba, který si právě staví pevné ocelové enduro 27,5“. Z jeho pohledu, chápu, působí karbonový Ghost Asket asi vážně dost tvrdým dojmem!

Tolik zatím prvotní představení a první praktické dojmy. Co nejdřív se vrhneme na další novinky z veletrhu Eurobike 2015

Foto: Štěpán Hájíček

[See image gallery at www.bikeandride.cz]

Je to vždy velký svátek a pro nás testery i velká čest, když se nám do ruky dostane natolik výjimečný stroj jako je Turner Czar. Ještě z kraje léta jediný karbonový rám v nabídce legendárního Turneru. Že se jedná o něco extra přitom poznáte již při letmém pohledu, jelikož Czar není žádným kolem ze supermarketu, ale skutečným šlechticem!

K tomuto mimořádnému kolu jsme se dostali díky dobrým vztahům s domácím zástupcem značky Turner, lidmi s Protocycles.cz, od nichž máme k dispozici mazání Juice Lubes, nejčastěji používáme sprej na vidlice Fork Juice, ale to sem tak úplně nepatří. O Czaru a jeho testu jsme mluvili již od doby, kdy bylo toto kolo veřejně představeno. Avšak vzhledem k tomu, že se jedná o natolik speciální stroj, bylo třeba počkat než nastane vhodná konstelace, aby se v naší domovině podařilo poskládat kolo, které bude možné otestovat, kolo, které nemíří okamžitě ke svému zákazníkovi. A tak se stalo těsně před prázdninami.

Stihneš to za tři dny?

Na reálný test zbylo sice jen pár dní, protože poté měl Czar namířeno zřejmě do královského paláce, i tak jsem se ale za tuto krátkou dobu snažil s kolem najet maximum, abych co nejlépe rozkryl jeho vlastnosti a odhalil jeho specifika.

Přemýšlím, co o kole samotném v úvodu ještě napsat. Že jde o karbon, do léta 2015 jediný od Davida Turnera, jsme si již řekli. A vzhledem k tomu, že je jediný, můžete se vsadit, že není nikterak ošizený. Na stránkách Turnerbikes.com se hovoří o materiálu nazvaném C6 Turner Carbon, což je označení pro špičkovou kompozitní pleteninu využívající ta nejlepší vlákna z kategorie High Modulus, tedy s vysokým pevnostním standardem.

Spodní rameno se stále pohybuje na velkých kluzných pouzdrech, což jasně dokazují nepřehlédnutelné maznice

Kam zmizela pouzdra?

Na Eurobiku jsem při rozhovoru s Davidem Turnerem zjistil dalších pár zajímavostí. Nenápadným detailem je, že nový Czar již nechodí na kluzných pouzdrech, ale pro pohyb jednotlivých čepů používá kuličková ložiska Enduro Bearings. Proč? S kluznými pouzdry pracoval David Turner dlouhá léta proto, že byla lehčí, pevnější a spolehlivější.

Vše přitom začalo v dobách, kdy se na čepy používala rychloběžná kuličková ložiska původně stavěná pro elektromotory s malým počtem kuliček a větší provozní vůlí. Dnes ale lidé z Turneru a David osobně, uznali, že kluzná pouzdra jsou sice fajn, avšak při provozu třeba ve Velké Británii, kde jak dobře víme stále prší, se čepy, potažmo dosedací plochy postupně vybrušují, až je nakonec potřeba vyměnit celé raménko, což není zrovna laciná záležitost.

Proto se od kluzných pouzder potichu upustilo, na jejich místo přišla kuličková ložiska cíleně konstruovaná pro specifické vlastnosti zadní stavby horských kol a je vyřešeno. U Czaru, tedy konkrétně u horního ramene, jelikož dole jsou jasně patrné maznice kluzných pouzder. Jak ostatně říkal David Turner: „Když se vysype kazetové ložisko, tak jej vylisujete, nalisujete nové a je vyřešeno za pár minut a za pár dolarů. Navíc s novými ložisky chodí zadní stavba o poznání jemněji, takže si můžete více hrát s tlumičem a jeho nastavením.“

reklama

Poctivá nerez ochrana zadní vidlice a jednoduché a spolehlivé upevnění kabeláže na rámu – účel světí prostředky!

Není to první Turner

Zpět ale ke klasickému pořádku redakčního testu… U hliníkových Turnerů – testovali jsme již Sultan 29 a Burner 27,5 – jsou již samotné rámy neskutečnou pastvou pro oči. Minimálně pro ty milující precizní práci z kovem díky mnoha zajímavým, krásně zpracovaným a všudypřítomným detailům. Czar je v tomto směru jiný, už jen proto, že je karbonový. Ne že by byl po stránce zpracování jakkoliv ošizený, jen zkrátka na karbonu nelze vykouzlit tolik drobných fines. Vše je mnohem hladší a uhlazenější, nikoliv však bez nápadu.

Stačí se podívat na oblast okolo středu, na místa uchycení jednotlivých ramen i na zadní stavbu jako takovou. Asi nejzajímavějším bodem je „poleno“ materiálu na pevném zadním trojúhelníku, které spojuje čep spodního ramene, na jedné straně přechází v rovnou trubku zadní vidlice, na straně druhé pak padá dolů, kopíruje zadní kolo, aby se vytvořila základna pro pravou nohu vidlice, jež musí být co nejníže, aby nepřicházela do styku s řetězem.

Frézováno? CNC obráběno? Ale co vás nemá!

Nad to vše bych rád upozornil na turnerovsky klasicky frézovaná a precizně opracovaná kovová ramena zadní stavby. Tedy pozor! Ona ta ramena nejsou vůbec frézovaná, ale kovaná, jak se mi svěřil sám David. Respektive frézováním se dopracovává finální vzhled, aby to vypadalo jako za starých časů, jinak jsou ale ramena normálně kovaná!

Druhou věcí je promyšlené vedení lanek a bovdenů tažené čistě po rámu. Jak praktické – jen se zeptejte ve svém servisu, zda rádi mění vnitřkem rámu vedené hadice a bovdeny. David Turner navíc vyznává teorii „No More Zip Ties“, volně interpretováno „už žádné stahovací pásky“. Proto je veškeré vedení jištěno kovovými očky upevněnými do rámu šroubkem.

Horní rameno je vykováno z jednoho kusu hliníku, frézování na boku je jen designová připomínka starých časů, vypadá ale dobře!

Kam vůbec patří?

Dost už ale o rámu samotném, čeká nás ještě pořádná jízda. Nejdříve si ale upřesněme, kam Turner Czar vlastně patří. Primárně se jedná o lehoučký sportovní stroj na velkých kolech (29“), který ale dokáže být poměrně všestranný. Jeho geometrie a celkové nastavení totiž bylo vyladěno tak, aby si tento rám poradil s vidlicí se zdvihem 100, ale i 120 mm.

To není nic až tak neobvyklého, zejména u kol se systémem DW-Link. Pivot takto navrhuje kola vcelku často a Ibis na tom není o moc jinak. Jde zkrátka jen o to pochopit, jaký potenciál se v daném rámu skrývá. Konec konců tato kola se vždy staví na zakázku dle konkrétního požadavku zákazníka, proto je právě zákazník tím, kdo rozhodne, jaká a jak dlouhá vidlice bude použita a jaké zaměření bude tomuto kolu dáno do vínku.

Pokud mi dovolíte naposled citovat Davida Turnera z našeho rozhovoru na Eurobiku (bavili jsme se asi hodinu), pak říkal, že jeho samotného Czar obrovsky baví a že má doma v garáži dva kusy. Jeden postavený jako čistě rychlostní lehoučký závoďák se zdvihem 100/100 mm, druhý se 120 mm vepředu, krátkým představcem a širokými řídítky a rovněž s náležitě hrubým obutím.

„Už když je postavíš vedle sebe, nevěřil bys, že se jedná o stejný rám. Stačí vyjet z garáže a hned cítíš, že se každé z těchto kol chová úplně jinak. Mám přitom rád obě. Sportovní Czar je ideální na rychlé švihy s kamarády závodníky, druhou trailovou variantu si beru když se chci jen tak projet a nikam nespěchat, když si chci užít terén a zkusit si pár technických sekcí. Baví mě oba Czary a baví mě vážně hodně,“ popisoval David Turner.

Velké „karbonové poleno“ tvoří základ mimořádně tuhé zadní stavby.

Jde se na to!

Konec obecného tlachání, jde se jezdit, i když času na test nebylo mnoho. Začít můžeme tím, že jsem měl na hraní k dispozici Czara ve velikosti L (19“), což je na mě sice víc než kolik mám běžně ve zvyku, přesto mi tento bike okamžitě padl do ruky. Rovný představec byl pravda sice o něco kratší, odhadem 80 mm, řídítka měla slušných 730 mm a posed dal dohromady dle orientačního přeměření nijak přehnaných 52 cm. Kdybych nevěděl, že je to L, tipoval bych klidně na menší rám. Snad jen méně vysunutá sedlovka dokazovala, že je Czar vyššího vzrůstu.

David Turner svého karbonového „miláška“ evidentně nechtěl stavět jako nekompromisní „závodní kozu“, ale jako výkonný sportovní bike se vskutku všestrannými vlastnostmi. Hodně se mi líbilo jeho ovládání, které mi, stejně jako posed, okamžitě padlo do ruky. I s nizoučkou vidlicí (RockShox Reba Brain, 95 mm) bylo řízení této teoreticky velké devětadvacítky krásně čitelné a hravé. Spíše až trailově rozverné než závodně toporné. Můžu si jen představovat, jaké by to bylo se 120 mm vepředu, ale jistě ne nudné.

Už takhle jsem si skutečně užíval, že je přední kolo poměrně živé a poslušné, ale rozhodně ne moc. Snadno se otočí na místě, ale přitom jej jen tak něco nerozhodí. Do zatáček se Turner pokládá hezky plynule a rozvážně, zároveň dostatečně ochotně. V oblouku pak drží s jistotou a stabilitou nejen kol velkého průměru, ale trochu i jakoby kol vyšší zdvihové kategorie.

Otočíš se na pětníku?

Nevím, zda to bylo momentální osobní konstelací nebo kolem samotným, faktem zůstává, že jsem se na několika místech potřeboval doslova otočit na místě a přestože se kolo jako celek zdálo v takových situacích spíše delší, bylo natolik stabilní, že jsem mohl řídítka otočit téměř o 90° při takřka nulové rychlosti. Luxus!

Jestli mám občas pochyby o tom, jak tvůrci zvládli ne zcela triviální úlohu tvorby geometrie devětadvacetipalcového sportovně univerzálního kola, pak zde pochybovat rozhodně netřeba. Vše je tak krásně přirozené, že nad tím člověk ani nemusí přemýšlet, že vlastně hnedka zapomene na velká kola pod sebou. Stačí vzít do ruky řídítka, roztočit nohy a vyrazit za sportovními výsledky nebo jen za zábavou.

Stovka bohatě stačí

Na to, že bylo toto konkrétní kolo stavěno hodně do sportovna, čímž je myšlena již zmíněná nizoučká a vysoce efektivní vidlice s řízením komprese Brain (model používaný standardně na kolech Specialized), převod 1×11 s poměrně velkým převodníkem (36 zubů) a kazetou Shimano XTR (11-40 zubů), dokázal jsem si jízdu v sedle tohoto rychlíku vychutnat od prvního do posledního metru. Jedním aspektem zábavy je zmíněná geometrie, ale i výše popisovaný posed, hodně ale udělá i odpružení, které není, pokud si jej tak nenastavíte, zbytečně závodně tupé jako spíše trailově aktivní.

O vidlici se asi nemá cenu více rozepisovat, jelikož jde o značně specifický kus původně patřící k modelu Specialized Epic. Zmíním proto snad jen tolik, že při deaktivovaném systému Brain (modré kolečko na korunce) chodila krásně jemně, plynule a slušně progresivně, jak tomu u běžných produkčních kusů RockShox Reba rozhodně není pravidlem. Alespoň ne poslední rok dva. Když ale člověk chtěl, stačilo kolečko otočit o čtvrtku otáčky doprava a hned byl k dispozici dostatek opory pro jízdu vestoje.

Naladit mozek = seřídit tlumení RockShox/Specialized Brain!

Tímto směrem jsem ale nemířil…

Chtěl jsem se spíše věnovat odpružení zadnímu, jen jsem měl v plánu toto téma uvést faktem, že ani vidlice nedělala ostudu. Vzadu, jak jistě víte, figuruje vyspělý nezávislý systém DW-Link, o němž jsem před nedávnem připravil slušnou technickou esej. Jeho tradiční klíčovou vlastností je vysoký stupeň efektivity, kterého tento závěs dosahuje, aniž by nutně potřeboval berličky v podobě přitvrzování tlumiče ve stylu Fox CTD.

Přesně takový tlumič byl ale na tomto kole, navíc vybavený systémem pro odladění síly účinku tlumení ProPedal ve středním módu zvaném Trail. Takže vlastně tři plus tři hodnoty ProPedalu! Na první pohled zcela zbytečná věc, která zde ale má svoje opodstatnění. Turner a jeho podoba DW-Linku rozhodně nemá problém s efektivitou, přitom ale pánové David Turner (stavitel samotného kola) a Dave Weagle (otec řešení DW-Link), naladili zadní stavbu Czaru na spíše aktivnější a komfortnější notu. Zadek krásně zobe už malé nerovnosti a na příčných nerovnostech se rád víc zhoupne, aniž by však svým chodem nějak více zatěžoval či obtěžoval jezdce.

To je ostatně další typická vlastnost DW-Linku – pracuje aktivně, ale tak, že o tom skoro ani nevíte. Tedy minimálně do chvíle, než se podíváte na kontrolní kroužek na pístnici. Abych se vrátil k tématu, zadní partie je krásně tuhá a s každým šlápnutím vás kolo žene vpřed, přitom ale žehlí nerovnosti jak ve výjezdech, tak i na rovině a když na to přijde nebojí se trochu víc se zhoupnout. Podobně jako vidlice. Pro zábavnou trailovou jízdu je to stav ideální, stejně jako pro delší putování a zároveň si dovedu představit, že se 120 mm vidlice vepředu nebudete mít pocit, že by zadek nestíhal nebo byl funkčně ochuzen.

DW-Link v plné své kráse. V karbonu je to celé nějak čistší…

Když chceš dupat

Na druhou stranu, chcete-li skutečně ostrou sportovní raketu, můžete využít právě služeb systému CTD na tlumiči. Zavírat jej na Climb je skoro barbarství, jelikož i při plně otevřeném nastavení se zadek za jízdy ani ve stoje skoro nehne, se střední polohou Trail si ale stojí za to pohrát. Já si nechal její nastavení na minimu (poloha „1“ a zkoušel přepínat Descend a Trail, nebo jednou také Trail nechal zapnutý a zapomněl na to). Výsledkem je o něco ostřejší odezva na šlapání, ale také o trochu méně komfortu. Stále se ale jedná o použitelnou variantu a pro mnoho sportovně založených jezdců ideální závodní set-up.

Pro všechny jiné příležitosti bych volil mód Descend, kdy se můžete nechat hýčkat trochou komfortu navíc, který vám pánové Dave a David dali k dispozici.

KOMPONENTY

U takto specifického a zakázkově stavěného kola se asi nemá smysl zabývat příliš do hloubky použitými komponenty, pár kousků ale zkusme zmínit. Zaprvé kvituju použití plášťů Schwalbe Racing Ralph v neskromné šířce 2,25“ na širších karbonových ráfcích, setu od Nine Industries, které bylo možné vozit s nižším tlakem a užívat si tak vskutku parádní přilnavosti i při velice dobrém a snadném odvalování.

Brzdy Shimano XTR

Zajímavá pro mě byla moje první osobní zkušenost s brzdami Shimano XTR poslední generace, konkrétně ve variantě Race. Dlouho se mi nestalo, že bych lovil drobný imbus a multiklíčem horko těžko nastavoval vzdálenost páky od řídítek, ale taková je holt daň minimální hmotnosti. Krásné je celokovové tělo páky, kde je z pohledu jezdce skoro vidět, jak se hýbe řídící píst. Je tam takové malé okénko.

A funkce? Kolo bylo prakticky nové a brzdy kombinované s kotouči Hope, takže to zprvu skoro nebrzdilo, než si to celé konečně sedlo. Po zajetí jsem již byl spokojený, i když jsem ještě chvíli ladil symetrický chod přední a zadní brzdy. Výkon slušný, dávkování luxusně přesné, výdrž dostatečná. Nebrzdilo to zle, jen jsem měl pocit, že Shimana řady XT jsou, i trochu z logiky věci, celkově jistější, stabilnější a nevím co ještě. Brzdy SLX a XT začínám i já mít rád, XTR je prostě z trochu jiného těsta, takže mi úplně nesedly.

Luxusní kazeta Shimano XTR kombinující několik materiálů – jestli se nepletu tak ocel, titan, hliník a karbonový unašeč!

Kola Nine Industries

Luxusní kousek s krásnými lehkými eloxovanými náboji a karbonovými ráfky. I když Nine Industries umí ještě vymazlenější sety. Hmotnost pohádkově nízká, která se krásně projevila na ochotě zrychlovat i pohotovosti řízení. Čekal bych asi i trochu víc tuhosti, ale jak říkám, šlo o kola složená, testovací, ne super dotažená, jaká tato značka umí.

Pohon 1×11 SRAM XX1/Shimano XTR

Neodpustím si zmínit fakt, že v době testu bylo na kole řazení SRAM XX1, které bylo provizorně mixnuto s kazetou Shimano XTR 11-40 zubů. Jedenáctka od SRAMu přitom poměrně hladce a čistě běhala po jedenáctkové kazetě Shimano, která má sice menší rozsah, zato však jemnější odstupňování. O funkčnosti tohoto celku vám asi moc neřeknu, nebo jen tolik, že to řadilo krásně čistě, na některých pastorkách to ale trochu škrundalo a rachtalo. Možná by pomohla chvilka jemného doladění.

Zajímavá je již samotná skladba převodů a jejich sestava. I to pro mě byla další malá premiéra – rande s kazetou Shimano XTR v jedenáctkovém provedení. Bylo znát, že jsou převody hodně jemně odstupňované, což bylo někdy fajn a jindy méně. Hodně asi záleží na vašem stylu jízdy a způsobu použití kola. Mně třeba na rychle se střídajících podmínkách trailů v Divoké Šárce vadilo, že jsou převody tak blízko u sebe. Kvůli tomu jsem musel řadit více, než na co jsem vyklý z jedenáctky SRAM. Na druhou stranu na přejezdech po hřebeni Brd, při hledání vhodného foto spotu, jsem jemné odstupňování ocenil, jelikož se dala krásně držet stabilní kadence, i když se cesta lehce vlnila nahoru a dolů. Zkrátka každému sedne něco jiného.

Praktické poznámky

Celé kolo bylo bez problému funkční a ani jsem si moc nestýskal po teleskopické sedlovce a užíval si ten superčistý kokpit tvořený díly Chromag, kde kralovaly pouze brzdy a řazení na pravé straně. Parádní jsou mimochodem už jen gripy Chromag Basis, které jsme chvíli vozili i na našem redakčním RB. Jediné, co mě trochu rozčilovalo, bylo vodítko řetězu montované do držáku pro Direct Mount přesmykač, které jsem několikrát ladil, aby v mezních polohách a při propružení neškrtalo.

Osobně bych zde nechal originál záslepku, ať je jediný převodník krásně vidět. S X-Sync převodníkem (Chromag jako jeden z mála používá oficiální licenci SRAM) řetěz prostě nepadá, stejně jako s jinými systémy Narrow-Wide (např. Race Face, Wolf Tooth atd.). Onoho škrtání jsem se sice po několikerém ladění polohy vodítka zbavil, myslím si ale, že pokud nemáte Shimano XTR/XT 1×11, pak na takovémto kole vodítko rozhodně nepotřebujete.

Vodítko řetězu Biko Matic na mě dojem úplně neudělalo, ale možná to je jen první dojem a nedostatek času na přesné seřízení.

TURNER Czar – závěr

Turner Czar je vskutku výjimečné kolo, ať již svým rodokmenem, osobním poselstvím, zakázkovou ruční výrobou, cenou, ale samozřejmě i jízdními vlastnostmi. Překvapilo mě, spíše pozitivně, že Czar nebyl vyladěn tvrdě a ostře jako radikální závodní zbraň, naopak byl spíše komfortní a hravý, a to i ve sportovním set-upu. Což je ale jedině dobře. Pokud chcete ostřejší odpich, jednoduše cvaknete střední polohu Trail na tlumiči Fox CTD, když se chcete houpat, necháte si Descend. I tak je zadek značně efektivní, jen je celkově takový vlídnější.

Ani posed nebyl překvapivě zbytečně vyhrocený, a to nemluvím o geometrii, která má výrazně blíže k trailbikům než k XC kolům dob nedávno minulých. Turner Czar je zkrátka vysoce progresivním kolem s lehoučkým a tuhým rámem, kolem s obrovským potenciálem od stále extrémnějších XC okruhů po hravé a komfortní toulání se krajinou. Vzhledem k váze a rychlosti spíš takový průlet krajinou ve stylu ČD Pendolino!

Foto: Štěpán Hájíček
[See image gallery at www.bikeandride.cz]

Stumpjumper FSR od Specialized má za sebou dlouhou a bohatou historii. Legenda, která kdysi začínala jako sportovní full, postupem času šplhá po žebříčku zdvihového spektra stále výš a výš. Nejnovější provedení (2016) opět o něco povyrostlo a zhrublo, proto se pojďme společně přesvědčit, kam až se tento legendární model za dlouhé roky své existence posunul.

(Ne)máš na výběr!

Není to ale jen zdvih, co se u této letité řady mění, mnoho se změnilo i na postu průměru kol. Stumpjumper FSR si dlouhá léta vystačil s 26“ koly a „větším změnám“ se docela dlouho bránil. Pak ale přišel zlom, kdy se značka Specialized nadchla pro parametr 29“, jenž se záhy objevil i u Stumpjumperů, aby se zde brzy stal de facto jedinou volitelnou alternativou.

Uplynulo pár let a vše se začalo opět měnit. Silnému tlaku trhu, který se „zbláznil“ do středního průměru, odolával Specialized a s ním i rodina Stumpjumperů dost dlouho. Před rokem to ale prasklo a na svět se dostaly první Stumpjumpery FSR 650b. Specialized totiž nerad používá označení 27,5“, které je poněkud zavádějící a neodpovídá tak úplně realitě. To je nesporný fakt a ať si o této politice označování myslíme co chceme, parametr 650b je po technické stránce mnohem přesnějším vyjádřením průměru kol, než značně zkreslené pojmenování 27,5“, které je ale zase obecně rozšířené a tak nějak zdomácnělé…

První výstřel na slepo!

První šestsetpadesátka Stumpjumper FSR se… Jak to říct slušně? Úplně nepovedla! Proto se vývojáři ve Specialized hodně snažili, aby tento nedostatek napravili, výsledkem čehož je zbrusu nový Stumpjumper FSR, který je již dnes nabízen jak s koly parametru 29“, tak i na středním průměru 650b, ať si zákazník vybere, co mu více sedí.

Stumpjumper FSR 2016 si přitom může zapsat do kroniky značky Specialized i další podstatný milník, tedy další navýšení zdvihu. Jestli se nepletu, poslední Stumpjumper FSR 26“ skončil na 140 mm a aktuální devětadvacítka nabízí 140/135 mm zdvihu (P/Z). Model 2016 650b jde ale ještě o kousek dál, kdy vepředu i vzadu figuruje hodnota 150 mm. Rozdíl 10 mm se možná zdá být zanedbatelný, ale zanedbatelný rozhodně není. Nejde totiž ani tak o tuto faktickou hodnotu, jako spíše o nový směr, kterým se tento klasický model vydává.

Znáte na Brdech kopec jménem Kamenná a dávno opuštěné Lomy Řevnice? Moc hezké místo!

Král roste, přichází náhradníci

Nový Stumpjumper FSR by měl být kolem na traily. Tak tomu bylo vlastně i doposud. Nyní se ale zdá, že se tento pojem poněkud předefinoval, jelikož Stump míří na traily nikoliv umetené, ale výrazně technické a fyzicky náročné. Do jisté míry se tak vzdává své sportovní univerzality, což si ale může hravě dovolit, jelikož jeho prapůvodní místo vystřídaly postupem času hned dva modely (Epic a Camber).

Když Stumpjumper FSR poprvé odskočil zdvihově sportovní rovině na 90-100 mm, nastal čas pro nový model, dobře známý Specialized Epic, který na svých 100 mm zůstal dodnes, či se později smrsknul na 95 mm. Každopádně s dalším rozšiřováním zdvihu Stumpa se v nabídce opět vytvořila mezera, kterou před časem vyplnil sportovně trailový Camber. Dnes tedy může Stumpjumper FSR směle mířit výš a dál, až skoro zespodu atakuje pozice jiné klasické ikony značky Specialized, modelu Enduro!

Závěs FSR v plné kráse. Tlumič je dnes uchycen přes pomocnou vidličku, jinak se na tomto řešení za skoro dvacet let jeho existence nic zásadního nezměnilo!

Co teď přijde!

Takto obšírný úvod zde není samoúčelně, snažil jsem se vás totiž připravit na to, co přijde, když usednete do sedla nejnovějšího Stumpjumperu FSR 650b. Devětadvacítku pro rok 2016 jistě také ještě vyzkoušíme. Vše může zahájit již prvotní obhlídka kola, při níž zaujmou hrubé pláště (Butcher Control/Purgatory) v rozměru 27,5×2,3“ nasazené na extra širokých ráfcích Traverse (29 mm vnitřní šíře). Přidejte výrazně zvednutá řídítka, od pohledu krátký posed, celkově agresivní tvary, vidlici RockShox Pike u většiny modelů a je vám jasno, že tahle potvůrka se nebude chtít jen tak poflakovat v lese za barákem (pokud nebydlíte na horách), ale naopak bude chtít ochutnat prach, kamení a bláto pořádných kopců.

První pohled neklame, protože to, co jsme si výše načrtli, v praxi jasně dokazuje reálný posed. Ten je výrazně krátký a vzpřímený, a to i s představcem v nejnižší možné pozici. Specialized řídítka sice zdobí trendy šrafování, jejich výrazně lomený tvar se ale zdá být jako vyšitý ze „staré školy“. Dnes se nosí „low riser“. Když se ale nad tento fakt povznesete, zjistíte, že se 750 mm široká rodla hezky drží a že svým tvarem vhodně podtrhují celkový charakter a projev tohoto biku.

Blok materiálu okolo středu je skutečně masivní! Jak by také ne, vždyť je to kritické místo z pohledu tuhosti celého stroje při šlapání!

Psát cesťáky? Nesmysl!

Pominu-li na chvíli fakt, že Stumpjumper FSR 650b ve verzi Carbon Expert v kontrastu ke svému vzhledu neskutečně dobře jede, musím se vyjádřit v tom smyslu, že z pohledu ovládání zde již žádné zásadní sportovně univerzální vlohy nemá smysl hledat. Jsem zvědavý na devětadvacítku, každopádně Stump 27,5“ je krásně trailově hravý, krásně stabilní a hodně sebevědomý, i když dojde na těžší technické sekce.

Na běžném klikatém lesním trailu můžete narazit na skutečnost, že je jeho řízení hozeno celkem dost „do endura“, proto může být v určitých rychlých a utažených zatáčkách trochu delší a pomalejší, pokud jej do oblouku nezlomíte včas, nebo lépe řečeno krapet s předstihem. Já osobně mám takový projev rád a nevadí mi prohánět se na takovémto kole po běžných stezkách, je mi ale jasné, že by řada lidí nad tímto ohrnula nos s konstatováním, že je řízení už moc tupé. „Řízení v medu,“ jak občas říká Kuba Duba.

O kousek vedle na Kamenné. Tou dobou tam žádné borůvky ještě nebyly

Je a není!

V průběhu testování jsem se Stumpem zažil několik zajímavých a dosti rozličných situací. Na trailech v lese za barákem jsem hravě sjel i ta nejtěžší místa a ta lehčí proletěl „s prstem v nose“. Pak jsem si vyrazil o kus dál do krapet větších kopců a byl zaskočen tím, že se mi právě v sedle Stumpjumperu podařilo bez zastávky, ba dokonce bez zaváhání sjet i novou spodní část jedné tradiční a oblíbené trialové skalky (Modřanská rokle).

Jasně, byla dobrá konstelace, hezky se mi jelo, ale hodně pomohlo i samotné kolo, za jehož řídítky jsem se v první části cítil zřejmě až tak jistý, že jsem v klíčovém bodě nezaváhal, neslezl a nezačal přemýšlet nad dalším postupem, jen jsem to vyslal stoupou, kterou jsem si již mnohokrát dopředu virtuálně projel, či po jednotlivých sekcích postupně sešoupal.

Vnitřní šíře 29 mm… To už je slušný ráfek!

Pak jsem našel limity!

Jistota v technickém až trialovém sjezdu byla hodně dána krátkou stavbou, slušně položenou vidlicí, ale třeba také hrubými plášti s velkou základnou širokých ráfků. Vše má ale svoje limity. Kupříkladu právě pláště Specialized Butcher Control (vepředu) mě při první jízdě málem vytrestaly na mokré skalce, při jedné z následujících jízd jsem zase pochopil, že jim úplně dobře nedělá ani suchý a sypký povrch. To jsem zas jednou zkoušel pokořit Oběšence na Točné, ale nebylo to ono. Drolilo se to, klouzalo to, byla to už trochu hrana.

Tady jsem také pochopil, že Stumpjumper FSR 650b, jak působí na pohled i v ruce drsně a neohroženě, prostě není novým menším endurem, nebo alespoň ne tak doslova. Týden na to jsem si to samé potvrdil na ještě větších svazích. Ve skutečně náročném enduro terénu. Zde sice nebyl Stump vysloveně marný, to bych mu hodně křivdil, bylo ale znát, že když se cesta zlomila prudce dolů a bylo třeba citlivě manévrovat, nebyl si až tak kamenně jistý jako na trailech, které jsou možná rozbité, nejsou ale až tak strmé a hlavně mají větší flow. Nestává se mi až tak často, že narazím na faktické hranice nějakého kola, tady jsem to ale cítil docela jasně a vlastně to bylo dobře.

Stumpjumper FSR je totiž kolem, které ví kam patří a ve své oblasti dokáže jezdci nabídnout maximum jízdního komfortu, stability, jistoty či trakce. Budete-li ho tlačit kousek za hranu, necukne, ale dá vám jasně najevo lehčí nervozitou, že tady je to hlavně na vás, že vás kolo podrží, ale jen do určité míry. Jak ale říkám, je to vlastně dobře, jinak bychom mohli z nabídky Specialized rovnou vyškrtnout model Enduro a to bych já, majitel „historického“ kusu z roku 2004, obrečel jako první!!!

Nářadí ukryté v hlavě. Přesněji kompaktní nýtovač obsahující dokonce jednu univerzální rychlospojku!

Škrtání se nekoná!

Takhle je to ale v pořádku a každé kolo má své místo, což jsem si mimo jiné potvrdil, když jsem na Enduru 650b Comp objel letošní Enduro Race Morávka a byl rád za pořádnou „sbíječku“. Každopádně pojďme se vrátit k technice a to k další zajímavé části, k tématu odpružení. Zde se nám opět potvrdí, co jsme několikrát zmínili výše. Stumpjumper FSR 2016 cílí na náročné trailové ježdění po všech stránkách. I proto se zbavil rozšíření tlumiče „Brain“, i proto byl jeho nový konvenční tlumič Fox speciálně odladěn a na jeho těle najdete hlášku „Trail“.

Trail = vysoká aktivita

Přesně tak. Lidé ve Specialized společně s těmi ve Foxu se toho nebáli a zadní odpružení nového Stumpjumperu vyladili na vysoce aktivní mód. Už jen když vyskočíte do sedla, pocítíte, jak se zadek pod vámi hezky aktivně houpe. Za jízdy se přitom tento pocit rozhodně nevytrácí, spíše naopak. Tedy vyjma odezvy na šlapání, když nohami točíte hezky do kruhu. Zadek, podobně jako RockShox Pike vepředu, s velkou chutí zobe již nejmenší kamínky, bez řečí polyká kořeny a kameny a s radostí a ochotou se vydává do hlubin svého kroku.

Jako vždy záleží na nastavení. Při průběžném ladění jsem se jednou dostal do stavu, že jsem měl menší sag, odhadem okolo 25%, pak byl zadek stabilnější a klidnější. Už to ale nebylo tak hezky aktivní v terénu. Proto jsem se vrátil někam na 30-35%, kdy to v létalo nahoru a dolů jako po másle. Je to ale hodně o zvyku, jelikož až takto výrazná aktivita zadní stavy může jednoho překvapit. Pokud ale máte takovýto projev rádi, budete v sedmém nebi, což byl i můj případ.

Kdo by chtěl, může detailně ladit účinek ProPedal (kompresního tlumení) ve střední poloze Trail. Vzhledem k vysoké aktivitě zadní stavby toho jistě mnozí rádi využijí. 

Pozor, na botu se ti lepí žvýkačka!

Aby jste to ale špatně nepochopili, zadní partie Stumpjumperu, tedy závěs FSR, není žádná vodou nasáklá houba, co by se hned zmáčkla na doraz nebo otravná žvýkačka, která se vám přilepila na podrážku bot. Nejnovější generace čtyřčepového zavěšení této klasické koncepce je totiž na svém konci přiměřeně progresivní, abyste si neťukali o doraz na každém druhém skočku nebo kameni. Paradoxně těsně k dorazu jsem se dostal až když jsem si vzal těžký batoh s foťákem a vyrazil kus bez dofouknutí tlumiče, tedy se sagem okolo 40%!

Tak nebo tak, zadek je spíše divočejší a opět lze narazit na jeho hranice. Na běžně rozbitém trailu žehlí krásně. Při rychlém průletu po rozbité stezce je to opět pohádka, ale ve spodní úvrati přírodních houpaček, na odrazu hodně vytažených skoků a podobně nejspíš narazíte na fakt, že se někdy až nepříjemně rychle zhoupne a vy na chvíli ztratíte pocit plné kontroly nad svým strojem. Ale jak jsem říkal, Stump prostě není kolem do takových extrémů, případně vyžaduje jezdce, kteří takový projev i na těžkých enduro trailech zvládnou.

Bytelná konstrukce vidličky přenášející pohyb zadní stavby na tlumič je trochu na efekt, hubenější by rozhodně stačila, jako celek z dálky to ale vypadá dobře!

S jazykem na vestě

Zatím jsme hovořili jen o cestách po rovině a z kopce dolů, ono to ale není se Stumpem špatné ani cestou nahoru. Už z kraje testu jsem zmínil, jak tento bike krásně jede a to platí na rovině i v kopcích. Jasně, je to karbon s hmotností 12,45 kg, ale není to jen o váze. Když totiž budete vzorně šlapat do kruhu a nebudete se na sedle mrskat, pofrčí to, že se nestačíte divit. Pokud vás trochu rozhodí divočejší projev zadní stavby, pak radím cvaknout tlumič na Trail a tak ho třeba i nechat, protože se s ním dá v tomto nastavení jezdit nahoru i dolů. Občas se jen můžete rozmazlit extra komfortem režimu Descend.

Zpět ale k věci! Odezva na pedálech, pokud kolo nerozvlníte svým pozadím, je skutečně nádherně jistá. Až člověk žasne, s jakou chutí to startuje kupředu, když je zadek tak živý. A to tam není Brain! Výjezdy proto můžou být další prémiovou disciplínou tohoto kola. I přes kratší rámovou stavbu je Stumpjumper ve výjezdech krásně stabilní, nezvedá se a vaši snahu naopak podpoří. Jednak pomohou pevné a jisté pláště (Purgatory vzadu) s velkým záběrem i díky širokým ráfkům (už to nebudu opakovat, doufám), ale také zadní zavěšení. Systém FSR a jemu podobné vždy ve výjezdech krásně fungovaly a to samé platí i zde!

Důkazem místo slibů může být několik obávaných míst a technických výjezdů, které jsem celkem hravě zdolal a to včetně sekcí, které nedávám úplně pokaždé. Třeba Maturitu na Točné! A to jsem ani neměl k dispozici tak lehké převody, jak mám v oblibě, jelikož zde figurovalo řazení SRAM 1×11. Vždy stačilo vlastně jen zatnout zuby, nadechnout se, opřít se do pedálů, vzpomenout si na poučku „když už nemůžeš, zkus ještě třikrát otočit klikama“ a bylo to doma. Prostě luxus!

Šrafování je moderním designovým prvkem, průhyb nahoru (dle katalogu 25 mm) je ale tak trochu ze „staré školy“. V praxi to ale funguje, řídítka mají příjemný tvar a šíře 750 mm se zdá být úplně akorát.

KOMPONENTY

Zatím jsem se skoro nezmínil o vidlici RockShox Pike RC. Co bych ale o ní psal, když se ví, jak krásně chodí. Ani na Stumpu nedošlo k žádné výjimce, jelikož předek dělal čest svému jménu a dobře si rozuměl s vysoce aktivním projevem zadní stavby. Stejně tak jsem tentokrát neměl pocit, že by se vidlice zbytečně nořila, jelikož se asi, když šlo do tuhého, dříve propadl zadek než předek.

Také řazení SRAM X1 ve skladbě 1×11 nepotřebuje žádné velkolepé komentáře, protože funguje luxusně, přesně, jistě a pohotově. Řetěz na jediném převodníku krásně drží, nic nerachtá a jednotlivé převody padají jako by je tam sázel sám Michael Schumacher!

O pláštích Specialized Butcher Control a Purgatory jsem se již párkrát zmínil, co tedy dodat. Butcher vozíme i na redakčním RB IQ 575, proto vím, co od něj čekat. Na hlíně a všude tam, kde se může jeho pevný a ostrý vzorek dostatečně zakousnout drží jako židovská víra, a to jak v rovném směru, tak i v zatáčkách nebo na odkloněném svahu. Moc mu ale nesedí mokré slizké kameny a kořeny, zřejmě vinou tvrdší směsi, stejně jako přeschlý sypký povrch. Zato ale hezky jedou a to jak v terénu, tak i na asfaltu.

Přední plášť Specialized Butcher Control, 2Bliss Ready 27,5×2.3″ se do Piku vejde tak akorát. Slušně jede, na hlíně hezky drží, do prachu nebo na slizké kořeny a skalky to ale není úplně ono… Na redakční kolo proto okamžitě půjde Maxxis High Roller II 27,5×2,4″

Brzdy Shimano XT

Další položka, co netřeba dlouze opisovat. Už i já jim přicházím na chuť a musím uznat, že jsou pevné, jisté a spolehlivé. Jejich páka by mohla být širší, ale to je problém mých spíše větších „lopat místo rukou“.

Sedlovka Specialized Command Post IRcc

Trošku se až divím, proč Specialized tak moc lpí na tom, že si bude dělat vlastní teleskopické sedlovky. Berme to ale jako fakt, stejně jako je tomu u vidlic Lefty na kolech Cannondale. Na Stumpu je přitom nová generace sedlovky Command Post IRcc, která má své klady i zápory.

Velkým plusem je páčka na řídítkách nahrazující u řazení 1×11 páčku přesmykače. Tak krásně po ruce jsem snad ještě ovládání sedlovky neměl. Stinnou stránkou je funkce, i když jak se to vezme. Sedlovka je primárně mechanická, proto nečekejte plynulé nastavení výšky, ale několik předdefinovaných poloh. U nejnovější varianty nejsou jen tři základní, navíc je zde několik jemnějších stupňů v horní třetině, což se hodí.

Pravdou je, že to v sedlovce občas zvláštně cvaká, někdy je třeba se zadkem posunout kousek nahoru a dolů, aby to správně zapadlo, po chvilce cviku to ale běhá slušně. Dost drasticky vypadá rychlé a ničím nebrzděné roztahování bez zatížení, takový malý cyklistický katapult jako u Astonu Martin DB5 Jamese Bonda. Ale ani to není vlastně tak strašné. Když zadkem jen trochu kontrolujete pohyb sedla, už to tolik nestřílí. A hlavně, velkou výhodou tohoto řešení je rychlost jeho funkce. Když si zvyknete na to, jak Command Post „střílí“, bude se vám zdát, že Reverb, KindShock a další jsou neskuteční šneci!!!

Malý cyklistický katapult. Ovládání sedlovky Command Post je trochu o zvyku, pravdou je, že páčka dálkového řízení je prostě skvělá, a když si na projev tohoto dílu zvyknete, budete si užívat, jak rychle běhá nahoru i dolů! 

Praktické poznámky

Z technických poznámek mě napadá jedna záležitost a to je „díra v rámu“, tedy SWAT otvor. Ostatně SWAT výbavy je zde víc. Nýtovač ve víčku představce a multiklíč u předního oka tlumiče. Ona díra v rámu, jen na karbonových modelech, je primárně určena k převozu duše a další výbavy, což může být praktické. Do rámu se dá ale nacpat i svačina, ať již špekáčky nebo třeba bageta.

Primárně bych ale toto místo volil jako praktické odkládací místo právě pro duši, lepení a montpáky. S nýtovačem a multiklíčem v rámu vám pak na kratší vyjížďky stačí už jen lahev s vodou, košík zde je a snad ještě pumpička do kapsy, mobil a klíče a můžete pro jednou nechat batoh doma! Vlastně proč ne, já sice bez batohu a dvou litrů vody na zádech nedám ani ránu (i běhat chodím s lahví) ale jednou možná přijmu i tuto cestu…

„Díra v rámu“, alias Specialized SWAT otvor, kam se krásně vejde duše a další výbava. V originál setu se s kole dodává přepážka, aby věci uložené v rámu nezapadly až někam ke středu, ale také textilní vak na duši, montpáky atd.

SPECIALIZED Stumpjumper FSR Expert 650b – závěr

To je zas jednou pořádný a sáhodlouhý román, jak to mám ale zestručnit, když je toho tolik, co se o tomto kole dá říct a napsat. Pokud vše shrnu do pár vět, pak je jasné, že se Specializedu podařilo napravit svou pověst na poli 650b a dokázat světu, že umí postavit funkční a zábavné kolo i na středním průměru. Druhou rovinou je posun Stumpjumperu jako takového vstříc drsnějšímu terénu, pro nějž je připraven jak po stránce kratšího posedu a stabilnější geometrie, tak i vysoce výkonného a aktivně nastaveného odpružení. Přitom všem ale toto kolo zná své místo a zařazení, dokáže včas upozornit kde jsou jeho hranice a nemá proto tendenci agresivně kanibalizovat na svém už jen o fous vyšším bratru Specializedu Enduro.

Více o tomto kole najdete na webu
www.specialized.com

Cena: 164 999 Kč
Hmotnost: 12,45 kg

SPECIALIZED Stumpjumper FSR Expert 650b – geometrie

Foto: Štěpán Hájíček
[See image gallery at www.bikeandride.cz]

Poslední dobou to na webu BikeAndRide.cz hýřilo testy samých super drahých kol, o kterých můžeme obvykle jen snít. Pojďme se společně vrátit z obláčku na zem a podívat se zblízka na „startovací model“ plně odpruženého trailbiku na středních kolech, jakým je Lapierre Raid FX+.

Abych hned z kraje uvedl na pravou míru dvě důležité věci… Zaprvé se nebojte, že by „Plus“ v názvu značilo tlustá kola typu 27,5+! Jedná se pouze o označení vylepšené verze základního modelu Lapierre Raid FX, čímž se dostáváme k druhé záležitosti. Raid FX+ není nejlevnějším strojem svého druhu, je dražším modelem ze dvou nabízených. Mně osobně se ale jeví jako stále velice dostupný model, zejména na to co umí, přitom ale s patrně lepší výbavou bez výrazných kompromisů.

Co dostanu za své peníze?

Podívejme se na jeho výbavu trochu více z blízka. Nebo spíše zároveň i na jeho určení. 120 mm zdvihu nad oběma koly, vepředu vzduchová vidlice RockShox XC 32 TK nejnovější generace a vzadu původní tlumič Lapierre R, rovněž se vzduchovou komorou. Systém zadního zavěšení je plně nezávislý, jelikož se jedná o konstrukčně a materiálově zjednodušenou verzi osvědčeného řešení OST+, které najdete na legendárních modelech Lapierre Spicy a Zesty. Ono zjednodušení přitom znamená trochu jinak konstruované čepy, jednodušší horní raménko, přímé uchycení tlumiče atd.

Co se týká řazení, pak zde figuruje sada Shimano SLX doplněná o páčky Deore a pozici brzd zastává trochu chudší provedení s kódovým označením BR-M355 spadající do turistické sady Altus. Moc pěkná a dobře tvarovaná jsou třeba řídítka Lapierre „Nico Vouilloz Signature“ (by FUNN) v šířce 740 mm. Stylová je sedlovka ladící s designem kola i ráfky s nápisy Raid, pod nimiž se skrývají obruče Mach1 Neo Disc 27,5, jež se otáčí na nábojích Shimano s kotouči Centerlock – s centrální maticí.

Za ty peníze to není vůbec špatná výbava. Jediné, co mě na pohled moc nesedělo, byly základní hydraulické brzdy Shimano Altus s velkou turistickou pákou určenou pro ovládání více prsty. Ony byly pocitově i jednou z mála možných slabin tohoto kola, avšak pokud byste chtěli svůj bike časem vylepšit, tak vám mohu vřele doporučit nákup setu brzd Shimano Deore, nebo ideálně SLX, který se dá při troše snahy pořídit kolem 3000 Kč komplet bez kotoučů. Disky nové nepotřebujete.

reklama

Tlumiče Lapierre nejsou žádnou neznámou. Již roky se objevují na modelech Lapierre X-Control a vždy jsem s nimi měl jen pozitivní zkušenosti.

Připrav se, hrajem!

Od obecného popisu a rozjímání nad výbavou přeskočme konečně k popisu jízdního projevu, kde tradičně začnu posedem. Hned zkraje musím zmínit, že testovaný stroj byl velikosti L (19“), což je na mě trochu víc než můj ideál někde na pomezí 17-18“. Ale nevadí, od toho jsem zkušený odborník, abych se s takovými maličkostmi dokázal poprat. Můj boj s posedem přitom nebyl nikterak zdlouhavý či namáhavý.

Přiznávám, že jsem měl zprvu dojem, že je kolo na mě skoro až moc dlouhé a kdybych měl po ruce kratší představec, tak ho tam určitě hned nasadím. Žádný takový ale doma nebyl! Pravdou je, že Lapierre Raid FX+ je na svou třídu a velikost možná lehce delší, než na co jsem zvyklý od strojů vyšší cenové hladiny s moderní čistě trailovou geometrií. Když jsem se smířil s tím, že se kratší představec konat nebude, zjistil jsem, že mi sportovnější úchop vlastně nijak moc nevadí.

Zejména díky němu se mi s Raidem FX+ jezdilo velice dobře do kopce, kdy se mi podařilo vyjet i věci, které jsem původně zkoušet ani nechtěl. Pak jsem si ale vzpomněl na poučku „zdá-li se, že už to nejde, zkus ještě třikrát otočit klikami…“ a najednou jsem byl nahoře. Delší rozvor, lehce natažený posed a dobré rozložení hmotnosti, stejně jako nápomocná zadní stavba dělají zkrátka divy.

Pohledná, podepsaná slavnou hvězdou a hlavně dostatečně široká a dobře padnoucí do ruky. To jsou řídítka Lapierre Nico Vouilloz Signature (740 mm)

Luxusně dlouhý klacek

Každopádně přes onen dojem více natažené pozice za řídítky jsem se netrápil s tím, že bych byl nepříjemně napnutý. Kratší představec by nejspíš pomohl celkově větší hravosti, základní set-up se ale ukázal jako příjemně všestranný. Palec nahoru má za mě Lapierre jednoznačně za volbu řídítek v šířce 740 mm. „Dlouhý klacek“ je dneska základ trailového ježdění, až se divím, že tato skutečnost zatím není všemi výrobci plně akceptována. Lapierre proto patří nikoliv k výjimce, ale minimálně k těm osvícenějším.

Řídítka jako taková (Nico Vouilloz Signature) nejen že dobře vypadají, hlavně se dobře drží. Úplně unesen nejsem ze spíše měkčích gripů Lapierre, ale jejich případná výměna je, když na to přijde, otázkou pár set korun. Každopádně jejich prostřednictvím se Raid FX+ velice dobře ovládá, ať již se jen hrnete po rozbité polní cestě, nebo se motáte po lesních pěšinách mezi stromy.

Již tolikrát zmiňovaná větší velikost a s ní související delší posed a potažmo i rozvor se zde promítají i do velké stability tohoto stroje. Lapierre Raid FX+ je zkrátka kolem, u něhož na rovné cestě můžete s klidem pustit řídítka a nechat „autopilota ať se stará“. To samozřejmě trochu přeháním, i když… Ona stabilita se přenáší i do ovládání v rámci klikatění se mezi stromky, kdy je Raid FX+ nezřídka kdy o fous delší, než by musel (s menším rámem nebo jen s kratším představcem by to bylo jiné), tím ale neříkám, že by byl tupý.

Rozměrné děrované patky trochu připomínají staré časy, patří ale k tradici značky a jsou jasným odkazem na starší generace modelů Zesty a Spicy. Hlavně rameno posouvající spodní čep daleko od patky.

Žádný nudný patron

Chce to občas trochu přemlouvání, ale když se do toho opřete celým tělem, zjistíte, že se tento Lapík nechá poměrně rád a ochotně strhnout k pořádné jízdní zábavě, že mu nejsou zatáčky nijak cizí a naopak, že je dokáže vykroužit s náležitou jistotou a požadovanou přesností. Zkrátka stačí mu přijít trochu na chuť a hned zjistíte, že Raid FX+ není ani zdaleka nudný patron či jen velký, neohrabaný cestovní parník.

Zůstanu-li ještě na chviličku u tématu ovládání, pak zde budu mít jednu menší výtku směrem k odpružení. Z dražších kol je člověk dnes dost zhýčkaný a zvyklý na vysokou tuhost vidlic s pevnou osou. Zde žádné QR15 nehledejte, jelikož vepředu i vzadu figuruje zcela klasický rychloupínák. Snad to není pouhou autosugescí, ale přišlo mi, že se vidlice RockShox XC32 prostě kroutí o něco víc, než by musela. Víc než na co jsem zvyklý. On je můj dojem v případě této konkrétní vidlice podpořen i tím, že je RockShox XC32 hodně aktivní, až má člověk pocit, že nemá přední kolo vždy plně pod kontrolou.

Horní vzpěry zadní stavby jsou poměrně dlouhé, neměl jsem ale pocit, že by se zbytečně kroutily.

Chodí to líp než Reba…

Tááák, tím jsem si krásně nahrál na téma odpružení, které se nese v přesně takovém, plně aktivním duchu. Přiznávám, že jsem ve vidlici záměrně nechal trošku menší tlak, a když jsem si na její živější projev zvykl, byl jsem za něj rád. Trochu mi to připomnělo starší doby a čistě pružinové kousky. Co je ale podstatné, až se trochu zdráhám říct to nahlas, tento základní model XC32 jako by chodil skoro lépe než dražší RockShoxy poslední doby. Citlivý začátek, vysoce aktivní a hladký střední rozsah a dostatek progrese na konci, díky čemuž člověk nemlátí o spodní doraz, jak se mi to stalo u nejedné Reby nebo Revelationu na 100 mm.

Stejně živá a aktivní jako předek je i zadní stavba, v jejímž centru se nachází vzduchový tlumič Lapierre. Není to ale vyslovená houba, naopak se i při silovém šlapání jeví až překvapivě stabilním. Na páčku blokace jsem proto sahal jen výjimečně. Vlastně jsem ji nepotřeboval skoro ani na asfaltu. Když to shrnu, je začátek kroku zadní stavby sám o sobě dostatečně stabilizovaný, alespoň z pohledu „motoru“, tedy šlapajícího jezdce. Přitom ale dokáže ve velké míře pomáhat s přítlakem zadního kola v rozbitých výjezdech.

Vidlice RockShox XC32 má sice ocelové nohy, chodí ale tak čistě a jemně, že to ničemu nevadí, snad s výjimkou hmotnosti. Příjemným parťákem do pohody i nepohody jsou také pláště Schwalbe Rapid Rob v šíři 2,25″.

Vše ve prospěch jezdce

Když mezitím přijde třeba trochu větší terénní vlna, poznáte, že je zadek Raidu FX+ naladěn podobně jako u jiných strojů Lapierre se systémem OST+. Prostě se rád zhoupne vždy, když k tomu má příležitost. To v praxi znamená, že v rozbitém terénu pracuje více než dobře, obzvláště, když se znovu podíváte na cenovku! Konec kroku je přitom také solidně progresivní, tedy přirozeně tuhne, abyste se v jeho zdvihu neutopili. V tomto případě nelze hovořit o dojmu, že zadek chodí pocitově víc než co uvádí tabulky, ale spíše naopak budí dojem, že naplno využívá všech svých 120 mm kroku ku prospěchu jezdce.

Docela zajímavá byla situace, kdy jsem Raid FX+ provětral v lesích okolo chalupy na Vysočině, pustil se z jednoho většího kopce dolů po kolmé rozbité pěšině a užíval si, jak se celé kolo příjemně vlní nahoru a dolů na středně velkých terénních vlnách a přírodních schodech. Mít tak ještě po ruce teleskopickou sedlovku, to bych to dolů napálil v ještě větším tempu. Wow!

Hlavní čep zadní stavby je poměrně bytelný. Překvapivě je zde také spousta místa mezi zadním kolem a sedlovkou. Zadní stavba přitom není přehnaně dlouhá – 440 mm.

KOMPONENTY

Na co z výbavy se podíváme dnes? O vidlici RockShox XC32 již bylo řečeno dost v textu výše, proto pojďme rovnou dál. Kupříkladu řazení Shimano SLX s páčkami Deore je, jak jinak, plně funkční. Člověk si sice musí zvykat na návrat k systému 3×10, což je v této kategorii pochopitelné, ale žít se s tím dá. Jen je třeba smířit se s faktem, že řetěz na převodnících více cinká, že je třeba vepředu častěji řadit atd.

Vzhledem k hmotnosti kola, poctivých 15,15 kg, se „kašpárek“ (nejmenší převodník) jednoznačně hodí. Dobře poskládaná sestava 2×10 by ale dokázala víceméně to samé, na takový pokrok si ale v této základní kategorii budeme muset ještě chvíli počkat.

Velice dobrý dojem jsem měl z levnějších plášťů Schwalbe Rapid Rob v rozměru 27,5×2,25“. Zaprvé jsou tak akorát široké a pohodlné, zadruhé nabízejí velice vyrovnané jízdní vlastnosti. Je to vlastně konstrukčně jednodušší verze Rocket Ronu, která dobře jede na hlíně a celkem slušně i na asfaltu, přitom více než slušně drží v terénu. Měl jsem tu čest zkoušet tyto pláště převážně jen na suché hlíně, v jehličí a na kořenech a nikde mě ale zásadně nezradily. Podobně jako před delším časem na stroji Lapierre X-Control 227.

Jeden čas jsem si říkal, že spojení kotouče s nábojem pomocí centrální matice tzv. Centerlock potichu zmizelo z trhu. Chyba, tady je Centerlock součástí standardní výbavy.

Brzdy Shimano Altus

Poslední zastavení věnujme brzdám Shimano z levnější rodiny Altus. O jejich rozměrné páce jsem se již zmiňoval v úvodu. Ta je jen o zvyku, i když ono to nepřímo znamená, že je taková brzda určená po ovládání více prsty a tedy i silnější stisk. S jedním prstem „na spoušti“ to nebylo vždy ono, i když jsem při troše snahy z nich potřebný výkon nakonec vždy vymáčkl. Trochu mě také obtěžovalo jejich lehounké cinkání při prosté jízdě v terénu, to jsou ale vše „oběti“ nízké ceny. Osobně bych brzdy vyměnil ideálně za řadu SLX a bylo by vymalováno!

O těchto brzdových pákách nemusím snad nic jiného psát, dostatečně jsem je „zdrbnul“ v textu…

Lapierre Raid FX+ – závěr

Raid FX+ není zrovna muší váhou, čehož jsem se dotkl blíže až teď ke konci. Jeho 15,2 kg nejvíce pocítíte při zvedání kola v ruce a také v delších táhlých výjezdech v terénu či na asfaltu. Při běžné jízdě v terénu se ale na tento fakt dá rychle zapomenout, jelikož Lapierre Raid FX+ jede až překvapivě dobře. Je to kolo, které je naladěno hodně do pohodlí, přitom mu ale nechybí potřebná efektivita pro sportovnější pojetí jízdy, které nahrává i krapet delší posed. Jeho odpružení je hezky aktivní a ze svých 120 mm těží skutečné maximum.

Lapierre Raid FX+ je zkrátka dobře osazený a bez problému funkční a zábavný trailbike, kolo na kterém můžete začít, postupně ho vylepšovat (začal bych u brzd a představce) a časem se posunout někam dál. Na to, jak pár lidí říkalo, že přesednout z kol s MOC okolo 100 000 Kč na „stroj za třicet“ musí být hrozný šok, to vlastně nijak stresující nebylo, jelikož Raid FX+ skutečně plní vše, co slibuje!

Více o tomto kole najdete na webu
www.lapierre-bike.cz

Aktuální cenu a dostupnost si zkontrolujte na e-shopu
www.MojeKolo.cz

Foto: Štěpán Hájíček

[See image gallery at www.bikeandride.cz]

Za dobu mé novinářské a testerské kariéry se mi do rukou dostala řada klenotů, přesto takové příležitosti neberu jako samozřejmost, ale naopak jako velký svátek. Stejně tomu bylo v případě Santa Cruzu 5010c, sportovním trailbiku s výbavou snů a stejně tak i cenovkou z říše pohádek.

Představovat značku Santa Cruz snad ani není třeba, jelikož tuto kalifornskou legendu zná snad každý trochu zapálený biker a skoro každý někdy alespoň na chvíli snil o tom, jaké by to bylo jednoho Santu vlastnit.

Vedle jiného je Santa Cruz dobře znám díky specifickému systému zadního zavěšení VPP (Virtual Pivot Point), který vyvíjí společně s jinou zámořskou legendou, značkou Intense. „Virtuál“ od Santy, či zkráceně VPP, se přitom stal synonymem často používaným pro popis nezávislých systémů podobného ražení, jimž s oblibou říkáme univerzálním pojmem „dual link“. VPP je zkrátka praotcem všech řešení jako je Giant Maestro, Lapierre X-Control, systému co používá Niner a mnoha, mnoha dalších.

Sportovní základ

O skladbě modelové řady Santa Cruz rovněž nemá smysl se zbytečně rozepisovat, jelikož nejsme žádný katalog kol. Každopádně s ohledem na zařazení modelu 5010 je třeba poznamenat, že tento relativně mladý kousek patří do kategorie trailbiků, až čistě sportovních strojů. Zdvih zadní stavby 130 mm (dopředu lze nasadit vidlici s délkou kroku 120 – 140 mm) jej přitom řadí na samotný začátek modelů na středních kolech, kdy větším asketou je už jen velký Tallboy na 29“ kolech (100 mm vzadu). Naopak nad řadou 5010 stojí mladá legenda technického ježdění, Santa Cruz Bronson.

Jelikož se mi těsně před prázdninami sešlo vícero kol, neměl jsem možnost vozit se v sedle tohoto „Santouše“ déle jak dva dny, i tak jsem se ale o něm ledacos dozvěděl a stačil také propadnout jeho kouzlu a mámení superluxusní výbavy. Tohle je zkrátka kolo snů, na které člověk jen tak nezapomene.

Jsou-li vůbec k nalezení

Popis jeho vlastností by přitom mohl být až strojově strohý, jelikož lze všechna kritéria zkoumaná u testovaných kol označit známkou výborně a to ještě podtrhnout, případně doplnit o pár vykřičníků. Je to celkem logické, přesto nelze přejít fakt, že na takovémto kole se slabiny hledají hodně špatně, jsou-li vůbec k nalezení.

Vezměme to ale hezky popořadě, jak jsme zvyklí, což znamená začít posedem. Ideální trailový, dokonale vyvážený! Tečka!!! Ne, vážně se mi na Santa Cruzu 5010c sedělo skvěle. Jen jsem si trochu poladil polohu řídítek, představec otočil nahoru a posunul ho až k hlavě, jak to mám rád a jak to s oblibou dělám, abych srovnal podmínky testů všech zkoušených kol. Pak jsem měl k dispozici hodně příjemnou polohu s lehkým předklonem nad řídítka, tak akorát pro sportovní šlapání, přitom ale stále dostatečně přímou a komfortní, aby mě nebolela záda a hlavně, aby se kolo dobře ovládalo i v náročnějším terénu.

Ovládání je dalším zářně hodnoceným kritériem, které výtečně odpovídá dané kategorii, ba co spíše lehce utíká ke stylu vyšší zdvihové skupiny. Dost také záleží na nastavení odpružení, přesněji hodnoty sagu. Při vhodném sportovním set-upu je řízení v zásadě neutrální, s trochu měkčím odladěním zadního odpružení začíná převažovat stabilita nad točivostí a své udělá i základní úhel hlavy 67°. Třeba když jsem druhý den vyrazil s batohem plným fotovýbavy a jen zlehka dofouknul tlumič, měl jsem cestou dolů pocit, že sedlám spíše stabilní endurko než sportovní a živý trailbike.

Možnost odladění účinku kompresního tlumení v režimu Trail se může jevit u kola se systémem VPP jako zbytečné, avšak pro jemné doladění čistě sportovního naturelu se může hodit.

Prodloužená mícha

Občas se to projevilo i lehce delším obloukem v zatáčce, vše ale závisí na zvyku. Ono vám ostatně ovládání tohoto kola během chvilky přejde natolik silně do krve, že ani nemusíte přemýšlet nad tím, jak se kolo chová a jak se máte k němu chovat vy, aby plnilo vaše příkazy. Jeho karbonový rám totiž skrze řídítka působí jako vaše prodloužená mícha a vy předem víte, co kolo udělá. Dostalo mě i pár situací, kdy jsem neopatrně vletěl ne zrovna ideální stopou do rozbitější sekce a lekl jsem se, že to bude až moc. Vždy ale stačilo pevně sevřít řídítka, lehounce pošimrat brzdy a už jsem zase cítil pevnou půdu pod koly.

Samotné ovládání Santa Cruzu 5010c je skvělé, dost mu v tom ale pomáhá neméně parádní odpružení a zapomenout bych samozřejmě neměl ani na lehoučká a krásně pevná kola Industry Nine s karbonovými ráfky, která svou minimální rotační hmotností dokonale podtrhují hravost a rychlé reakce celku.

Od kol ale zpět k již zmíněnému odpružení, u něhož lze předem předpokládat, že bude jednoduše skvělé. Jinak by si snad ani Santa Cruz nezasloužil svůj celosvětový obdiv. První, co mi na funkci zadní partie uhranulo, byly reakce na záběry do pedálů. Neříkám, že jsem měl pocit zcela pevného zadku jako u hardtailu, i tak ale byly reakce celku neskutečně pohotové, což je opět, vedle odpružení, nemalou zásluhou lehoučkých a pevných kol.

VPP v plné kráse. Princip je prostý: pevný zadní trojúhelník a dvě malá ramena spojující jej s rámem. Jejich přesná poloha, sklon a délka pak určují vlastnosti zadního odpružení.

Po esovité dráze

Stejně tak i samotný zadek se při záběrech zbytečně nehoupe, ba naopak vlivem působení sil přenášených řetězem na hnané kolo celá zadní stavba příkladně tuhne. To je ostatně jedna z klíčových vlastností systému VPP, který, vedle jiného, proslul svou typickou esovitou křivkou pohybu zadní osy. Na pár Santouších jsem před lety už jel a co si tak matně vzpomínám, přijde mi, že u této nejnovější generace je „VPP efekt“ stabilizace zadní stavby silami pohonu záměrně zjemněn. Už zde není až tak patrná blokace a citelný „bod zlomu“, když zadní kolo narazí na překážku. Vše je tak nějak samozřejmé a plynulé.

Potřebuješ zrychlit, jede to! Přijde kořen nebo kámen, zadek ho sezobne. Snažil jsem se zadní partii záměrně zablokovat maximální silou vyslanou na zadní kolo těsně před větší překážkou a ono se nic nestalo. VPP velký kořen normálně pobralo. Svůj vliv na tom může mít i prostá skutečnost, že dřív jsem jezdil na VPP od Santa Cruz s trojpřevodníkem, nyní se systémem 1×11 s přední pilou 36 zubů.

Malinkou dvaadvacítkou přitom člověk přeci jen vyvine vyšší okamžitou sílu, vyšší točivý moment, a také linka řetězu je někde jinde. Nakonec je to ale jedno, důležité je, že to funguje přesně tak, jak si jen lze vysnít. Santa Cruz (Intense) VPP, DW-link a ICT od Ellsworthu jsou podle mě jedny z nejlépe fungujících závěsů co se poměru efektivity a citlivosti týká. Každý z nich má něco do sebe, všechny ale fungují skvěle!!!

VPP je zkrátka mocné zaklínadlo! Direct Mount převodník Race Face zase krásný kus frézařiny, jen těch zubů by mohl mít na můj vkus méně…

Selektivní odpružení?!

Skvělá mi přišla zadní stavba i z pohledu funkce v terénu. Zadek byl vůbec naladěn poměrně aktivně, takže si člověk mohl užít pocit skutečně aktivního odpružení. Krom toho, že se zadní partie s chutí více zhoupla na výraznějších příčných nerovnostech jsem měl pocit, jako by zadek fungoval selektivně.

Krásně zobal ve výjezdu, a jak jsme si již popsali, při dupání do pedálů se nikterak nehoupal, ani jezdce neobtěžoval propady a jinými záludnostmi v rámci manévrování a prací s těžištěm. Přitom ale v těžším terénu běhal krásně nahoru a dolů. S dobře promazanou vidlicí Fox jsem si proto až říkal, že je tohle kolo postaveno na vyšším zdvihu, než o čem hovoří katalog.

Drobné spodní rameno je tím, kdo se stará o maximální efektivitu. Všimněte se malého gumového dorazu, aby to nekopalo zpět.

Nežeň ho za hranu!

Santa Cruz 5010c má ale svoje limity, dané třeba už jen obutím, takže byste jej neměli hnát za jeho hranice. Na hravých trailech ale dokáže vyprodukovat hromady akce a zábavy. Nad to vše mě mile překvapilo, že to celé má jasný konec, tedy dostatek progresivity na konci kroku. Vzpomínám si na staršího Nomada, který fungoval výtečně, jen byl až moc lineární, ne-li vysloveně degresivní, proto gumička na pístnici tlumiče až moc často končila u spodního oka tlumiče a občas byl cítit i ostřejší doraz.

V případě 5010c ale vždy na konci zůstala určitá rezerva, přes níž jsem se nedostal ani na jednom středně větším terénním dropu záměrně skákaném „na placku“. Velikost oné rezervy přitom přímou měrou souvisí se sagem, což je logické a krásně to demonstruje, jak dokonale je zadní zavěšení odladěné. Celý vtip je navíc v tom, že se na konec rozsahu tlumiče jen tak nedostanete, ani když jej více ufouknete a budete se pohybovat na hodnotě sagu třeba i přes 30%. Přesně to se mi stalo, tlumič jsem pak dostal skoro k dorazu, ale jen skoro.

Bovdeny do rámu, proč? Vnější vedení je praktičtější, někdy je to ale změť hadů…

KOMPONENTY

Z komponentů a jejich hodnocení by se dal složit další slušný román, jen bych se jim asi musel specificky věnovat trochu déle, už ve fázi testování. Začnu-li u plášťů, pak bych zhodnotil, že Maxxisy Ardent Race skvěle jely a dobře držely na hlíně a na pevném povrchu. Co jim ale vysloveně nesedlo byly přeschlé cesty, drolivé skalky a tak podobně. Zde se zkrátka projevil nižší a spíše hustší vzorek, který se neměl o co zapřít. Kdyby před testem krapet zapršelo, věřím, že by bylo vše o dost jinak.

Již v samotném testu byly několikrát zmíněny výplety Industry Nine, které jsou skvostem samy o sobě. Těžko se samostatně hodnotí na kole které neznám, pravdou ale je, že díky jejich minimální hmotnosti a velice pevnému výpletu frčel Santa Cruz 5010c tak dobře, jako by mi celou dobu někdo foukal do zad!

Kola Industry Nine – krásná, precizní, lehká a rychlá!

Hope Tech 3 E4
Exkluzivní a kultovní hračkou jsou také čtyřpístkové brzdy Hope, z nichž jsem sice s ohledem na funkci nepadl na kolena, úchvatné ale na nich je jak vypadají a dle rozmluvy s mechanikem i to jak fungují a kolik toho vydrží. Jelikož si osobně libuji ve spíše agresivnějším projevu brzd, musel jsem si s brzdami Hope trochu pohrát, aby dělaly co chci já.

Vytočil jsem kolečko progrese téměř na maximum, napolohoval páčku – obojí se snadno a přesně dělá dobře dostupnými kolečky – pak to bylo hned lepší. Krátký chod a ostřejší náběh byly tím, co jsem požadoval. Stále to nebylo až tak kousavé jak to umí staré Avidy, zato jsem se mohl spolehnout na vysokou sílu stisku a dokonale plynulou modulaci.

Brzdy Hope lze ladit donekonečna! Jedno kolečko slouží pro nastavení míry progrese, druhé pro snadnou úpravu vzdálenosti páky od řídítek.

Santa Cruz 5010c – závěr

Tenhle Santa s tímto osazením na mě působil jako totální zjevení. Úžasný je už jen jeho vzhled, barva a k odstínu rámu sladěný set exkluzivních kol. Totální je jeho cena, ale hlavně jízdní vlastnosti. Nejsem si úplně jistý, zda bych zcela propadl oblým křivkám jeho rámu, pár ostrých hran by mu neuškodilo, ale pokud mě něco pohltilo, pak to byl pocit za řídítky. Ovládání dokonale intuitivní, poslušné a s hromadou jistoty pro těžší pasáže.

Odpružení luxusně odladěné a fungující přesně tam a přesně tehdy, kdy je ho nejvíce potřeba. Jasně, každé kolo má něco a stroj za 200 000 Kč už jen z principu musí být skvělý, ale zde to není jen o ceně a výbavě, potažmo o hmotnosti. Santa Cruz je drahá značka, ale to za co platíte není jen nápis na spodní trubce. Platíte též za dokonalé zpracování a dokonalé ovládání.

Jakoby toto kolo bylo vaší prodlouženou rukou, tak dobře, tak rychle a přirozeně vám může sednout. Osobně bych nasadil jen o něco hrubší pláště, třeba klasický Ardent dopředu, menší převodník, protože roztáčet třicetšestku se mi chtělo první den, druhý už mi z toho koprněly nohy… To vše je ale irelevantní, jelikož Santa Cruz se skoro vždy staví na zakázku nebo vám ho odladí dle vašich požadavků, tak proč bych měl ještě dále brblat nad jeho extra sportovním vybavením.

Foto: Štěpán Hájíček

[See image gallery at www.bikeandride.cz]

Před časem se do naší vlasti začaly opět ve větším dovážet stroje legendární kanadské značky Rocky Mountain. Minulý rok jsme měli to štěstí a mohli osobně vyzkoušet dva modely, Instinct a Altitude, nyní přišla řada na test letošní novinky, model Thunderbolt 750 MSL.

Samotná řada Thunderbolt není až tak nová, jelikož hliníkové stroje tohoto jména brázdí nejen kanadské lesy již nějaký ten pátek. Donedávna ale byly v nabídce jen hliníkové verze, což byla trochu škoda. Každopádně již tato „základní řada“ Thunderboltů se za dobu své existence natolik osvědčila, že se severoameričtí inženýři pustili do stavby nové, vylepšené generace. Tentokrát již na karbonovém rámu, který s sebou nese řadu konstrukčních vylepšení, nikoliv jen lehčí a tužší materiál „kosmické doby“.

Ty tečky okolo kola to není prach na snímači ale mouchy, kterých zde bylo nepočítaně…

Začněme od píky

Rocky Mountain Thunderbolt je pravověrným trailbikem, který nabízí lehký a tuhý rám, 120 mm zdvihnu nad oběma koly a patřičně hravou a zábavnou geometrii. Tyto všechny vlastnosti karbonový Thunderbolt MSL nadále rozvíjí, a to za pomoci vícero specifických technologií a konstrukcí. V první řadě stojí za zmínku fakt, že Thunderbolt MSL oproti hliníkové verzi* dostal z mnoha stran chválený systém RIDE-9™. Tedy specifické řešení uchycení předního oka tlumiče v soustavě hliníkových kamenů, které lze přenastavit do devíti různých poloh a takto ladit geometrii a vyznění funkce zadní stavby.

*Na letošním Eurobiku byla představena nová generace hliníkových Thunderboltů, rovněž se systémem RIDE-9 a vylepšeným rámem.

Tento systém jsme si osobně vyzkoušeli již na výše zmiňovaných strojích Rocky Mountain Instinct MSL a RM Altitude a nutno říct, že nás možnost snadno si upravit geometrii a projev zadní stavby podle aktuálních podmínek jednoznačně bavila. Je to úžasná věc pro hračičky jako jsem já! Dalším vylepšením je kombinace několika druhů kluzných ložisek. Na místě čepů horního ramene najdete ložiska označená BC2™ (Bushing Concept 2), což je upravená verze kluzných pouzder s původně kónickou dosedací plochou. V tomto případě navíc vybavená maznicí pro každé ložisko pro ještě snazší údržbu.

Čepy u patek jsou u Thunderboltu typu ABC™ (Angular Bushing Concept), tedy kónická kluzná pouzdra, jaká se používají u ostatních modelů Rocky Mountain. Skutečnou konstrukční peckou je ale hlavní čep u středu nesoucí označení PIPELOCK™ Pivot. Opět se jedná o kluzné pouzdro, Rocky Mountain kuličkovým ložiskům zkrátka nevěří, v tomto místě ale v jedinečném oversize provedení se speciální konstrukcí, kterou najdete zatím jen u modelu Thunderbolt MSL.

Extra masivní spodní čep (PIPELOCK™ Pivot) s nenápadnou maznicí je klíčovým hráčem co se týká tuhosti zadní stavby.

Blíží se bouře!

Teorie už bylo dost, pojďme konečně jezdit. Pravdou je, že jsem Thunderbolta 750 MSL neměl půjčeného na příliš dlouho, stihl jsem s ním ale absolvovat hned několik dosti odlišných jízdních režimů. Vyzkoušel jsem si s ním běžnou XC jízdu, poprali jsme se společně s nástrahami tvrdého horského terénu a doškrábali se bok po boku až na hřeben Jeseníků. Pohráli jsme si na pumptracku, ale také jsme spolu prověřili bikepark Kopřivná! To vše za pár dní, to vše na jednom kole, které by dle zdvihů mělo jezdit někde okolo Prahy a nemělo by se hrabat do velkých hor… Čistě teoreticky!

Drobné upozornění si zaslouží také fakt, že k testu byl nachystán rám velikosti LG, tedy 19“, což je na moji postavu, na můj vkus a moje zvyky trochu víc, než by muselo. Ale není to poprvé co mám v ruce větší kolo a není to extrémní skok, proto jsem neměl problém se s tímto kolem „porvat“. Ostatně ač byl Thunderbolt MSL devatenáctka, padl mi do ruky takřka okamžitě. Posed tak akorát, jen lehce delší, lehce sportovně přikrčený, stále ale dostatečně komfortní. U eMka, které je o 2,5 cm kratší, by to asi byla těžká pohoda.

I takto jsem měl pocit, že kolo můžu bez problému ovládat za prakticky všech situací. Přeskočím-li na chvilku o kousek dál, pak jediné místo, kde jsem reálně pocítil větší velikost, delší posed i delší rozvor, byly nesčetné klopenky v Bikeparku Kopřivná. Stačily ale dvě jízdy a už jsem si našel ten správný rytmus, naučil se odhadnout ideální časování kdy kolo do oblouku položit a nakonec jsem si náramně užíval i tuto část společné souhry.

Horní rameno dostalo nové širší čepy BC2™ (Bushing Concept 2) vybavené maznicí pro snazší údržbu a delší životnost.

RIDE-9, aneb jak si kdo řekne!

Vzhledem k aplikaci řešení známého jako RIDE-9 by se zdálo že popisovat geometrii tohoto kola, podobně jako jiných strojů Rocky Mountain s tímto systémem, vlastně ani nemá cenu! Člověk by totiž musel dopodrobna rozebrat projev všech devíti poloh. V reálu tomu tak být ale nemusí. Systém RIDE-9 není konstruován k tomu, abyste nutně zkoušeli všech devět variant nastavení. Naopak, celé je to o tom, že si najdete dvě, maximálně tři sestavy, které vám sedí a ty střídáte podle konkrétního terénu a podmínek, jež vás čekají.

Podobně jsem to udělal i já a vlastně jsem ani moc dlouho nepátral, jelikož mám s tímto systémem již své zkušenosti. Proto jsem při prvních jízdách v horách neváhal a posunul přední oko tlumiče maximálně dopředu, abych dosáhl nanejvýš položeného úhlu hlavy (67,2°). Na konci testu jsem pak zkusmo otočil systém kamenů přesně opačně, abych vyzkoušel, jak se bude Thunerbolt chovat s hlavou skloněnou pod úhlem minimálním, tedy 68,4°.

Předozadním pohybem předního oka tlumiče tedy ladíte především geometrii, mění se ale také charakter odpružení. Ve videu vysvětlujícím funkci tohoto systému zaznívá, že s okem tlumiče maximálně vzadu je zadní zavěšení více lineární, zatímco je-li vepředu, vykazuje systém více progrese (to jsem si ověřil v praxi). Zároveň můžete ještě posouvat přední oko tlumiče nahoru (vhodné pro lehčí jezdce a efektivnější projev – vyšší tlak) nebo dolů (vhodné pro těžší jezdce – nižší tlak).

Magický systém RIDE-9, aneb devět možností jak uzpůsobit geometrii a projev zadní stavby svému jízdnímu stylu

Jak to vozí Thomas Vanderham?

Zajímavé je, že třeba Thomas Vanderham ve zmíněném videu říká, že při první zkušenosti se systémem RIDE-9 začal se střední neutrální pozicí, poté se posunul do polohy maximálně položené hlavy a nakonec základní úhly nepatrně napřímil posunem předního oka tlumiče o jeden krok dolů. To udělal i proto, aby mohl o něco snížit tlak v tlumiči a dosáhl tak o fous lepší vnímavosti na drobné nerovnosti.

Z jiného těsta

Uff, tohle téma týkající se systému RIDE-9 je natolik obsáhlé, že se člověk u jeho popisu docela zapotí. Nicméně pojďme konečně do akce, kde, jak jsem již říkal, jsem začínal s plně aktivním nastavením a s maximálně položenou hlavou. Ono i když to vezmete obráceně a nastavíte si maximálně strmých 68,4°, zjistíte, že je to stále hodně málo na poměry 120 mm trailbiků. I proto mi přišlo, že když jsem měl nastaven úhel 67,2°, byl Thunderbolt MSL svým projevem hodně jiný, o poznání jistější než řada kol podobného ražení.

Zprvu jsme si sice musel zvykat na jeho určitou rozvernost danou lehoučkým a tuhým rámem, díky čemuž Rocky reagoval na sebemenší podnět vyslaný k přednímu kolu až překvapivě rychle. Jak jsme se ale po chvilce sehráli a když jsme po nějakém čase společně dosáhli hřebene Jeseníků a začali si skutečně užívat hravé traily a následně i náročný sjezd dolů, začalo se mi před očima rýsovat to, o čem mnozí mluví. Rocky Mountain Thunderbolt MSL je kolem, které poměrně tvrdě překračuje hranice svého tabulkového zařazení.

Ke stylovým prvkům patří i originální „ologované“ sedlo WTB.

(Ne)nech sebou cloumat!

V jeho charakteru se v krásně vyváženém poměru snoubí celková lehkost, obratnost a ochota „nechat sebou cloumat ze strany na stranu“ s jistou a stabilitou, jakou byste očekávali spíše u lehčího endura. Pravdou je, že s nejvíce agresivní pozicí má člověk ve výjezdech pocit, že sedí poměrně nízko, jakoby skoro na rámu, což ještě umocňuje vysoká aktivita zadní partie. I proto jsem u Rockyho opět ocenil přítomnost dálkového ovládání tlumiče a jeho systému CTD.

Ve výjezdech po rovných i lehce rozbitých horských cestách jsem bez zbytečného zdráhání přepínal na Trail, což zde má poměrně výrazný efekt. Je-li tlumič v režimu Descend, je až překvapivě aktivní. Cvaknete-li Trail, patrně ztuhne a zadní stavba se trochu narovná. Toho je zřejmě dosaženo specifickým odladěním kompresních okruhů. Proto zůstává tlumič méně zabořen (menší sag), díky čemuž je zadek nejen celkově efektivnější, ale geometrie také trochu přívětivější strmým výjezdům a silovému šlapání.

Jako vždy hodně záleží na tom, co konkrétně od kola čekáte a kde se s ním pohybujete. Já osobně, jako starý hračička, jsem poměrně často střídal polohy Trail a Descend již v průběhu výjezdu. Na rovnějších cestách jsem řadil logicky tvrdší Trail, který vás nepřipraví až tak moc o vnímavost zadního zavěšení, v hodně rozbitých sekcích jsem přesto raději volil Descend a užíval si, jak zadní kolo dokonale kopíruje všechny kameny a kořeny, kterých při mém výjezdu na hřeben Jeseníků bylo nepočítaně.

Dálkové ovládání tlumiče (Fox CTD) je zde zcela zásadním prvkem. Bez něj byste se ve výjezdech „utopili ve zdvihu“ nebo se cestou dolů připravili o větší část akce zadní stavby.

Vysněná hřebenovka

Také nahoře na kopci při pohybu po příjemném horském trailu jsem průběžně střídal ony dvě polohy kompresního nastavení zadního tlumiče, jelikož někde se mi líbilo, jak je zadek aktivní a minimálně v první půlce radikálně lineární, jindy zase bylo fajn cítit pod nohama větší oporu, aby se s kolem lépe manipulovalo při trialovém proplétání se mezi kameny, či při odrazech ke skoku.

Cestou dolů jsem pochopitelně otevřel stavidla akce zadní stavby naplno a žasl, co tohle kolo dokáže. Sedlovka dolů, těžiště více vzadu a jede se. Stability nabídne Thunderbolt MSL vážně hodně, takže se člověk nemusí bát pustit to i z prudších srázů hezky naplno. Stále ale cítíte, že máte v ruce lehoučké a obratné kolo, které vždy a okamžitě poslechne vaše příkazy.

Je celkem jasné, že 120 mm zdvihu tohoto kola, ať již působilo samo o sobě výrazně delším krokem, je prostě jen 120 mm. V těžkém horském terénu jsem si proto, i s ohledem na lehká kola a hubenější pláště, neustále opakoval: „Hlavně neprorazit, hlavně neprorazit!“

„Ilegální pěšina“ (snad mě neprásknete) z hřebene Jeseníků. Vzadu na horizontu je horní nádrž přečerpávací elektrárny Dlouhé Stráně, kdyby vás to zajímalo…

Nezapomeň zadek!

Kolo samotné by mě pustilo do slušných extrémů a velkých rychlostí, avšak to jsem si měl vyzkoušet až následující den. I když sranda byla už jen při dojezdu, kdy se těžká kamenitá horská cesta změnila v širokou lesní navigaci, kde to šlo pálit hlava nehlava. Jen bylo třeba hlídat si odvodňovací kanálky a vždy se včas odlepit od země, abych tam „nenechal zadní kolo“.

Moje další vyjížďka s Rocky Mountain Thunderbolt 750 MSL mě zavedla, vlastně ani ne tak úplně schválně, k horní stanici Bikeparku Kopřivná. Chvíli jsem tam stál, koukal na lano a na mapu trailů a v hlavě přemítal, zda se mám pustit dále do hor za dalším hřebenovým dobrodružstvím, nebo zda se stočit dolů a užít si odpoledne na budovaných trailech s vývozy na špagátu. Vyhrála druhá varianta, „ať to mám trochu pestřejší“. Jen jsem si říkal, mám-li na to vůbec vybavení?

Pláště Maxxis Ardent 27,5×2,25″ a Ardent Race 27,5×2,2″ (na obr.) jsou fajn univerzály a krásně jedou. Do hor a do bikeparku by to ale chtělo něco zubatějšího se silnější boční stěnou. Defekt jsem ale vlastně ani jeden neměl!

(Ne)vhodné vybavení

No, pro úplný klid duše bych byl radši za volné pedály a boty Five Ten, chrániče Leatt a snad i stroj vyššího zdvihu a hrubšího obutí. Ale ono to šlo i takto v univerzálním XC setu. Jako první jsem si střihl červený FR trail Spicy Freeride. Bylo to super, jen jsem cítil, že je trať na mnoha místech dost rozbitá a kolo pode mnou až zbytečně trpí. Proto jsem ve finále nejvíce hobloval Fun Trail a byl tak v sedmém nebi.

Rocky Mountain Thunderbolt se i zde ukázal jako neskutečně všestranný, hravý a výkonný stroj. Ke konci jsme si spolu užívali již poměrně drsné tempo, sem tam nějaký skok, nekonečné množství klopenek, jízdu na brzdy i jen na „gravitaci“. To vše zvládnul Rocky naprosto dokonale. Zkoušel jsem, jak je to s progresivitou zadní stavby a ověřil si, že přestože je začátek neskutečně aktivní (někdo by řekl pro šlapání až „nechutně houbovitý“), od půlky výrazně tuhne a dostat ho na doraz skoro ani nejde!

Trochu jsem na lanovce ufukoval, ale stejně mi i po několika skočkách „na placku“ zůstal kontrolní kroužek kousek nad koncem pístnice. A to jsem měl pocit, že zadek chodí skutečně excelentně, že se rozhodně neomezuje ve svém projevu a opět, že snad dokáže zakřivit prostor a čas, protože bych nevěřil, že chodí jen 120 mm.

Fun Trail v Bikeparku Kopřivná mě v sedle Rocky Mountain Thunderbolt neskutečně bavil. Toto je fotka z přejezdu ve střední části, za nímž začíná další nášup klopenek, boulí a skočků.

Co mě brzdí v rozletu?

Jedné, co mě fakticky omezovalo byla lehčí kola a pláště Maxxis Ardent a Ardent Race (P/Z) v rozměru 2,25 a 2,2“ (P/Z), které jsem se snažil na Spicy Freeride hlavně neprostřelit. Trochu tunningu nebo pořízení verze BC Edition se 130 mm kroku vidlice a s hrubším obutím a budu pomalu králem tohoto svahu!

Když jsem se vrátil z Jeseníků, čekal mě ještě přesun po ose do prodejny Bike Notoric, kde jsem si kolo půjčil a měl ho zde zase odevzdat… Pro tuto poslední fázi jsem záměrně zvolil nastavení minimálního možného sklonu vidlice (68,4°), přičemž bylo třeba lehce upravit tlak vzduchu pro dosažení optimálního sagu. Thunderbolt byl pak o něco živější a zadní stavba i o fousek stabilnější, stále šlo ale o poměrně svérázný projev na kolo dané třídy.

Stále jsem měl pocit, že je hlava dost položená a stále jsem byl přesvědčen, že pro sportovní jízdu a výjezdy je lepší zvolit režim Trail a Descend si nechat jen do rozbitého terénu a na sjezdy. Rocky Mountain Thunderbolt je zkrátka svérázným kolem od začátku do konce, přičemž systémem RIDE-9 sice můžete lehce doladit způsob jeho chování, jeho vrozený trailový charakter ale vymazat nelze.

Sedlovka X-Fusion HiLo není zrovna hitem v této kategorii produktů, fungovala ale obstojně a díky bohu za ni! Ovládací páčka je vcelku originální a vlastně i docela šikovná… Znalci a pamětníci ale vědí, že to je kopie původního Mavericku, později Crankbrothers Joplin.

KOMPONENTY

Zase jsem se jednou snad ani slůvkem nezmínil o vidlici Fox 32 Float CTD z rodiny Evolution. Nebyla vůbec špatná, při troše máznutí (Fork Juice) chodila poměrně hladce a hlavně, když „dostala pořádně nažrat“, běhala úplně nejlépe. Obvykle si u levnějších vidlic Fox trochu stěžuju na jejich vnímavost, zde jsem ale vzhledem k drsným podmínkám neměl vlastně šanci něco podobného odhalit.

SRAM X7 a X9

Trochu překvapením pro mě bylo ne zcela obvyklé míchání řazení z rodiny SRAM X7, stejnojmenného přesmykače a přehazovačky X9. Šlo ale vlastně jen o můj pocit, jelikož funkčně jsem řazení 2×10 nemohl nic vyčítat. Krok lehký, čistý a jasně čitelný, rozsah převodů zcela dostačující, „brzda přehazovačky“ (Type 2) plně funkční, tak proč nutně investovat do dražší sady? Až tyto komponenty doslouží, můžete je vyměnit za lepší, do té doby ale ať dělají co umí a že toho umí dost!

Nevím jak vás, ale mě brzdy Shimano SLX neuráží vzhledem (vyjma plastového těla páky), a co je hlavní, ani funkcí. Za ty peníze předvádí neskutečné divadlo!

Brzdy Shimano SLX

Podobná písnička může zaznít i zde. Relativně levná, spíše základní řada Shimano SLX, která ale funguje tak dobře, že se za její přítomnost na kole nemusí nikdo stydět. Tyto brzdy jsem neuvařil ve sjezdu z hřebene, ale ani další den v bikeparku. V jednu chvíli mě sice zlobila nestálá délka kroku zadní páky, ale to už znám. Stačilo si chvíli pohrát s vystředěním třmene vůči disku a vše bylo zase v pořádku.

Praktické postřehy

V průběhu testu mě z technických věcí trápily jen dvě maličkosti. Zaprvé nepříjemné křupání v hlavě při skoro každém otočení řídítek (to samé jsem řešil u karbonového Instinctu), zadruhé se nějakou záhadou postupně uvolňovalo lanko přesmykače, proto jsem jej musel asi dvakrát dotahovat. Vidím to ale spíš na problémy konkrétního testovacího kola, které šlo z ruky do ruky a ne všichni s ním zacházeli v rukavičkách…

Brzdy 2x, řazení 2x, dálkové ovládání sedlovky 1x, dálkové ovládání tlumiče 1x. Dohromady šest „mačkátek“ a šest kabelů! To už je docela dost!!!

Rocky Mountain Thunderbolt 750 MSL – závěr

Při tom všem rozplývání se nad tím, jak kolo krásně zvládá těžké traily a náročný terén obecně, jsem skoro zapomněl zmínit, že také luxusně jede. Lehoučký a mimořádně tuhý karbonový rám s oversize středovým ložiskem je výtečný základ, který doplňují lehká kola a slušné obutí, takže to do kopců letí skoro samo. Jen je lepší si přitvrdit tlumič, ať se vám odpružení zbytečně „nevlní pod zadkem“. Rocky Mountain ale takto dělá svá kola schválně. Chce nabídnout jezdci maximum akce zadní stavby s možností její stabilizace snadno přístupnou páčkou dálkového ovládání.

Rocky Mountain Thunderbolt MSL je zkrátka dalším mimořádným počinem této kanadské značky. Kolo, které s vámi bude zvesela v tempu brázdit lehčí lokální traily, přitom vás nenechá ve štychu, když se vypravíte do skutečných kopců, zároveň nabídne dostatek zábavy, i když náhodou potkáte bikepark. Jen ho pak raději vezměte na lehčí lajny, ať ho někde nerozštípete. Bylo by ho škoda! Pokud by měl mít člověk jen jedno kolo pro všestranné použití, pak by to mohl být právě Thunderbolt MSL. Za mě snad jen s hrubšími plášti nebo ideálně ve verzi BC Edition. Hmmm!

Více o tomto kole najdete na webech
www.rockybikes.cz / www.bikes.com

Návrat z hřebene Jeseníků… Fíííí

Foto: Štěpán Hájíček

[See image gallery at www.bikeandride.cz]

O Patriotu Evo bylo napsáno už mnoho, snad každý ho měl na test (Author Patriot Evo – test / Zvoloušův pohled) a každý o něm básnil. Jenže, je tomu tak doopravdy? Je to vážně tak dobré kolo? Není to jen dobře udělané PR od Authoru, kterému podlehli i kolegové z BikeAndRide.cz?

Aneb: „S kamarádem se tak dlouho špičkuješ a než se naděješ, máš domluvené kolo na víkend.“ (Díky Štěpáne za kontakt, díky Járo a díky kluci ze skladu Author!) Schválně píšu že na víkend, ne na test! Tenhle víkend nebyl testovací, šlo jen o to se na kole projet a v hlavě si srovnat jaké vlastně je a co umí.

Nenapíšu vám jakou má geometrii anebo z jakého materiálu je rám. Krom toho, že je to hliník a ne karbon. Jestli tohle všechno chcete číst mrkněte na stránky Author.eu a nebo se zeptejte pana Googla, respektive si rozklikněte naše testy (Author Patriot Evo). Já vám popíšu, jak se mi na kole jezdilo a co bych na něm já osobně změnil. Možná jsem měl na začátek napsat varování o subjektivním hodnocení, možná. Teď už ale k víkendu!

reklama

První den jsem kolo vzal na společné sžití se na traily okolo Točné. Seděl jsem na něm v ten moment poprvé a nestačil jsem se divit. Patriot pro mě neuvěřitelně jede a jde za pedálem. Když ho rozjedeš, jede, pořád jede. Hlavou mi jede info: „Mno oukej, jedem po asfaltu, tam jede vše…“

Jedeme pěšinkou podél potoka směrem k letišti a ani tady mě Patriot nenechal ve štychu. Ztrácím na kamarády jen díky své blbosti a neznalosti terénu v tomhle směru Přesto, cobydup jsme na Točné a jedeme dál. Zatáčky pod letištěm se snažím letět, dokud mi dávkovatelnost brzd neudělala škrtátko na trenkách! Brzdy jely v režimu: „Nepřibrzďuji – nebrzdím – smyk.“

Dobře, nebrzdí to jak jsem naučen ze svého kola. „Fňukám…“
Jede se dál! Osobně nematuruji, zato pouštím trail za maturitou. GPSka pak ukazuje pěkných 40 km/h. Trošku to na těch kamenech drncalo, ale nebylo to nic strašného, prostě tak jak mi to sedne.

Ono mi celkově kolo sedlo hned od prvního nasednutí. Ovladatelnost Patriotu Evo byla velice dobrá, nejedeš na žádných štaflích a nebo na vidlí nakoplém choperu. Na kole neseděl představec, na můj vkus byl moc dlouhý a nelíbilo se mi ani sedlo. Tenhle kousek by si, dle mého, zasloužil roli v nějakém zvráceném východoněmeckém porno filmu, jako příkladný mučící nástroj Ale je to jen sedlo. Každý má jiný zadek a vyměnit ho vážně není problém…

Author Patriot Evo Team je o galaxii, možná i o dvě dál než byl Cult. Proto veřejně přiznávám, že se mi ho vůbec nechtělo vracet a že bych se za Patriota doma rozhodně nestyděl. Tak silný ve mně probudil pocit patriotismu! A teď vidíte, že občas se dá věřit i tomu, co píší média.

Foto: Štěpán Hájíček

Byla to krásná souhra náhod. Včera jsem byl v MojeKolo.cz Praha, vyzvednout si Ghost Lector na test. V tu chvíli jsem měl v autě ještě jedno čerstvě naložené kolo na test (Giant Trance 27,5), ale jak jsem si Lectora osahal, dostal jsem strašnou chuť se na něm projet. Zgumovat se na pořádné XC mašině!!!

A povedlo se! Ještě od auta jsem zavolal kamarádovi, s kterým se domlouváme na kolo už od jara, jestli by si nechtěl po práci vytočit nohy. S ním vždy radši na něčem lehkém a rychlém… A on, že jo! „OK, tak v 18:10 na hrázi Hostivařské přehrady a světýlka s sebou!“

Normálně kola více obalím dekami, tohle byl jen rychlý převoz, navíc všechny deky zůstaly ve VELKÉM autě

Měl jsem na to chuť!

Ani nevím, jak se mi to stalo, ale jak už jsem psal, najednou mě přepadla chuť dát si hrozně do těla na nějakém nabušeném oři jako je Ghost Lector. Tohle kolo jsem již viděl několikrát na výstavách a prezentacích, včera jsem ho ale poprvé držel v ruce a poprvé se na něj posadil. Dopředu varuji, že to bude znít jako nestoudný „píár“ (PR), ale vše co napíšu dál je PRAVDA!

Ghost Lector, co sejde na tom, že je trojka nejnižší model (MOC 55 990 Kč), působí rychle už od pohledu! Krutě ostré křivky, agresivní designové linky, jasná sounáležitost s Riotem, od nějž si Lector půjčil snad 1:1 hlavovou trubku a většinu spodní a horní roury atd. A rychlé to bylo i potom, co jsem se na kolo posadil!!!

reklama

Nejprve bylo třeba naladit kokpit…

Trochu v šoku jsem byl z ohromné páčky lockoutu RockShox, novinka pro rok 2016, která je konstruována primárně pro řazení 1×11, zkrátka aby byla dole místo levého řazení a ne nahoře. Takhle to vypadá…

Na funkci živočicháře… Víte jak! Vedle páčky mě dost zarazil chod/nechod vidlice RockShox Recon Gold. U cyklozitny, jak jsem už párkrát někde slyšel, by asi řekli, že je to normální, já tvrdím, že je prapodivně přiškrcená a skoro nepruží, ale zas se alespoň nepropadá jako Reba a jiné nízké XC kousky RockShox roku 2015!

Hup do sedla!

Kdo by se ale zajímal o vidlici, když se stačí posadit do sedla a… Vystřelíte první a následně i druhou vesmírnou rychlostí na oběžnou dráhu! Hrozný mazec. Nejdřív jsem spěchal, protože jsem tak tak stíhal sraz na hrázi. Pak jsem spěchal, abych držel krok s Tomášem a nakonec jsem spěchal, protože mě to strašně bavilo!

Je to sice už nějaký pátek, co jsem naposled seděl na pevném XC chrto-biku, ale pár jsem jich vlastně letos pod rukama měl. Cannondale F-Si 29 a Giant XtC Advanced 27,5, oba na karbonu. Takže srovnání by i bylo. A co z něj vyplývá? Že je Lector totální raketa. F-Si je krásné, hravé a obratné kolo, XtC je příjemně všestranné, Lector je čistá esence rychlosti.

Radši ho ještě chvíli nebudu vážit, ať mě to nemate. Fakt je, že to kolo jede, že letí jako vítr nad nevadskou pouští, kde mu nic nestojí v cestě. Ta rychlost na rovině, do kopců, z kopce… A ze všeho nejhorší je, když si zamknete vidlici a postavíte se do pedálů. Slabším povahám bych v rámci různých testovacích dní důrazně nedoporučoval něco takového zkoušet!!!

Proč???

Protože buď vám vzrušením bouchne pumpa, nebo po návratu domů vezmete sekeru a půjdete rozštípat svůj bike, dost možná i silnici a pak je určité riziko, že v tom najdete zalíbení a přesunete se z garáže do domu! GHOST Lector by prostě měli držet v kleci! Tak ostrý a tak agresivní je!

Vážně, nekecám! Zkuste si to sami, já vás ale varoval! A taky mě napadá… Moc prosím lidi ze Schindleru, nepůjčujte mi na test Lector z kategorie ULC, hlavně ne GHOST Lector World Cup. Jestli tohle umí základní trojka, pak bych po zkušenosti s ULC (Ultra Light Carbon) či WC (World Cup) verzí už asi navždy ztratil schopnost objektivně hodnotit kola a vše jen označil nálepkou: „Těžké a pomalé, fuj!“

Potřebujete vědět víc?

Víc o Lectoru? Jasně, nechám klesnout hladinu endorfinu a adrenalinu a ještě Lectora párkrát osedlám a pokusím se o alespoň částečně objektivní přístup Vše pak bude v plnohodnotném testu. Dnes bych doplnil už jen tolik, že na to, jak strašně dobře tohle kolo jede, není vyloženě kamenné a neudělá vám z vejcí omeletu. Rozmazlovat vás ale také nebude, to je vám snad jasné?!

Poměrně příjemné je i jeho řízení, které je v první řadě krásně přirozené. „Kam zamířím, tam jedu.“ Na Lectoru jsem se nemusel učit jezdit, prostě jsem zalehl a valil. V zatáčkách je jistý, do kopců se nezvedá, směrem dolů toho sjede také dost.

Když už jsem výše zmínil Cannondale F-Si, pak  je nutné říct, že až tak trailově laděný a hravý jako tento tajemně černý Američan včera zkoušený v modrém kabátku oblečený Němec s českým pasem není. Dát mu ale o něco kratší představec a delší řídítka, tak se na F-Si bude pomalu dotahovat. Nebo mu dejte naopak delší kokpit a můžete s ním rovnou na dráhu!

Konec, tečka, finito. Víc si nechám na komplexní test. Snad jsem vás ale dostatečně nažhavil?

Více o tomto kole najdete na webech
www.ghost-bikes.com

Cenu a dostupnost si ověřte na e-shopu

Foto: Štěpán Hájíček (Ricoh WG-M1, v noci!)

Již zkraje letošní sezóny jsem dostal na test trailové, či chcete-li „enduro SPD“ tretry GIRO Terraduro, které jsem vozil prakticky celou letošní sezónu. Kdo mě znáte, víte že je střídám s botami Five Ten na volných pedálech. Času jsem s nimi v lese strávil i tak dost, proto se ně pojďme podívat hezky zblízka a podrobně.

Tretry GIRO Terraduro mají skutečně již v popisu uvedeno, že se jedná o „enduro“ obuv. Co dnes také není „enduro specific?“ Pravdou je, že jsou navržené a vyrobené jako skutečně univerzální MTB bota, což lze krásně porovnat kupříkladu s jinými tretrami Giro, modelem GIRO Carbide Highlight, které si občas beru když sedlám svůj CX stroj nebo když se vrhám do náruče XC!

Terraduro je zkrátka více běžná bota a méně XC lakýrka. Základem všeho je plochá podrážka s výraznými logy Vibram, která vypadá jako podešev klasické turistické boty. Rozdíl je v tom, že si vepředu můžete vyříznout okénko a zde usadit kufry vašich nášlapných pedálů. Já osobně vozím Crankbrothers nikoliv proto, že jsou to pedály od stejného dovozce (Progresscycle), ale proto, že je mám rád a preferoval jsem je už když jsem psal do Vela…

Zaměřím-li se ještě chvíli na suchý popis, pak bych dodal, že vršek je dle informace výrobce vymodelován ze zesíleného mikrovlákna, podle mého lidsky řečeno umělá kůže. Vnitřek je textilní a podrážka je již zmiňovaný Vibram®. Pěkné a praktické jsou zesílené gumové „zóny ochrany“ na špičce a na patě, kdy vzadu tvoří stylové „X“ a vepředu se jen tak neokopou. Jinak je většina svrchní části perforovaná (rozuměj dírkovaná jako cedník), aby bota lépe dýchala a případně i rychleji usychala. Výrazně odvětraný je i jazyk.

Jednou cvaknout a hotovo!

Kolečka BOA jsou hezká, kdo je ale z mých známých a kamarádů měl, málokdy z nich byl dlouhodobě šťastný. Proto jsem rád, že se u Gira Terraduro šlo klasickou cestou, tedy že zde byly použity dva pásky na suchý zip a jeden s plastovou přezkou. Já sám mám spíše širší chodidlo a za dlouhá léta jsem si vypěstoval zvyk vozit tretry více na volno. I trochu díky tomu používám boty Giro Terraduro tak, že na pásky se suchým zipem prakticky nesahám, pouze povolím horní přezku, vklouznu dovnitř, utáhnu a jede se.

Obouvání je proto nanejvýš snadné. Jediné, co pak řeším, je případné menší či větší stažení středním páskem přes nárt. Někdy podle nálady, někdy podle síly ponožek. To již ale hovořím o jemném doladění, které hravě zvládám za jízdy. Obouvání a zouvání je tedy za mě luxusně jednoduché a rychlé.

reklama

Třikrát jednak

K upínacímu mechanizmu ještě jednu poznámku. Často se stává (stávalo), že pevné tvrdé přezky při větším utažení dost tlačily shora na nárt. U Gira Terraduro jsem nic takového nezaznamenal. Jednak je nevozím až tak drasticky stažené, jednak je plocha přezky samotné docela velká a jednak (dotřetice) je svršek boty sám o sobě příjemně pevný, proto se tlak snáze rozloží.

Ovládání přezky samotné je navíc příkladně jednoduché. Klasika – zastrčit pásek a větší páčkou zespodu utáhnout. K povolení stačí stisknout tlačítko z vrchu. Vše funguje krásně a bezproblémově i po celé sezóně. Náhradní přezky (350 Kč) i pásky (350 Kč bílé, 399 Kč černé) jsou samostatně k dostání na e-shopu progresscycle.

Vyber radši větší!

Dříve, než se dostaneme k samotným postřehům z provozu, bych rád zmínil, že tretry Giro – u modelu Terraduro to platí zřejmě dvojnásob – je třeba vybrat spíše větší než menší. Výše zmiňované tretry Giro Carbide mám doma ve velikosti 45, u Terraduro jsem se několikerým zkoušením dopracoval až k velikosti 46! Normálně přitom nosím/vozím boty velikosti 44/45. To jen abyste věděli, abyste si je radši dobře vyzkoušeli, než je objednáte!

Potřebují vyvložkovat!

Vzpomínám si, že když jsem si před rokem a půl kupoval tretry Giro Carbide, sedly mi hned napoprvé jako „pr… na hrnec“. S botami Terraduro to nebylo o moc jiné, maličké „ale“ by se našlo. Tvar chodidla je hodně individuální záležitost, stejně jako stavba našeho pozadí (volba sedla) nebo hlavy (helma), proto těžko zobecňovat.

Jde také o to, že jsem si starší Carbidy vylepšil sportovní ortopedickou vložkou, kterou jsem našel náhodou doma z dob dávno minulých. Carbidy ji až tak moc nepotřebovaly, jenže jsem si na ni zřejmě tak moc zvykl, že jsem s Giro Terraduro nebyl schopen jezdit bez této pomůcky. Boty jako takové jsou super, ale své chodidlo jsem v nich nedokázal správně napolohovat. Originální stélky jsou totiž poměrně tenké a vzhledem k mému značně klenutému chodidlu až moc ploché.

Řešení ale existuje hned na několik způsobů. Buď máte nebo si seženete od ortopeda vlastní vložky, něco najdete na internetu, nebo sáhnete po originálním příslušenství GIRO, kde se nabízí stélky GIRO SuperNatural Footbed Aegis (699 Kč) a GIRO SuperNatural Footbed X-Static (999 Kč) u nichž lze měnit klín pro dosažení optimální podpory vaší klenby. Chytré řešení!

Drží, jak ta krásně drží!

Poté, co jsem vyřešil svůj problém s „antickou klenbou“ si již nemůžu na nic jiného stěžovat. Pravda, tretry Giro Terraduro jsou poměrně těžké (515 g/bota vs třeba 390 g/bota Giro Carbide), takže v ruce, ale i na noze působí skutečně bytelným dojmem, až byste s nimi mohli zatloukat hřebíky. To mi ale vzhledem k účelu jejich použití nijak nevadí, naopak je mi to spíše sympatické.

Prozatím poslední vyjížďku jsem s nimi absolvoval tuto neděli na Kokořínsku, kdy jsme strávili v sedle skoro šest hodin v kuse. Moje nohy byly celou dobu krásně upnuté a fixované, jako v kvalitní pohorce, nic mě netlačilo, neškrtilo ani nebrnělo. A to je co říct. Na platformách člověk při celodenní enduro šichtě občas cítí na nohou věci…

Filtr jménem Vibram

V terénu na kole i za chůze je příjemné, jak je bota pevná. Mně to je alespoň příjemné, jelikož jsem doposud zastáncem pevných pohorek typu Garmont oproti moderním lehoučkým šlupkám na úrovni běžeckých bot vybavených pouze silnější „vysokohorskou“ podrážkou. Zpět ale k tématu. Vibram na podrážce zjevně dobře plní svou roli, jelikož vibrace a rázy se k chodidlům dostávají značně přefiltrované.

Velice dobrá je přitom i opora pro chodidlo při šlapání – tedy rozložení tlaku z malé kontaktní plochy nášlapného pedálu. Záměrně jsem je zkoušel jak na pedálech Crankbrothers Candy 3 s menší platformou, tak i na zcela holých Eggbeater. Ani v jednom případě jsem neměl pocit že by se mi pedál vtlačoval do chodidla.

Posledním bodem k tomuto tématu může být poznatek, že na pravé noze můžu botu krásně volně polohovat na pedálu, vlevo to jde s trochu větším odporem – kvůli tření mezi pedálem a podrážkou. Nechci ale za toto vinit boty a rozdílné zapuštění kufrů, protože to není poprvé, co se mi něco podobného stalo. Spíš to dávám za vinu svým nestejně dlouhým nohám!!! Holt „křivej chlap“!

Kam s tím jdeš?

V celkovém výčtu praktických poznatků nám chybí ještě jeden bod – téma chůze. Jak to říct? S tretrami Giro Terraduro se chodí hezky. Podrážka není až tak tvrdá a neohebná jako u sportovních treter, směs gumy použité na podešvi je tak akorát tvrdá, vzorek středně ostrý atd.

Zkrátka a dobře jsou boty GIRO Terraduro někde uprostřed. Na jedné straně stojí sportovní MTB tretry jako již vícekrát zmiňované Giro Carbide, s nimiž je chůze spíše trpěný nešvar. Na stranu druhou bych postavil boty pro volné pedály typu Five Ten Freerider (VXi či nový Contact). GIRO Terraduro je přesně mezi. Chodí se s nimi celkem hezky, ale žádná vycházková obuv to není. Už jsem s nimi i řídil auto a nebyl to až takový problém. Jen je třeba si zvyknout, že jsou hodně pevné, tuhé a bytelné.

Test – Turner Czar 29

GIRO Terraduro – závěr

Zcela na rovinu říkám, že jsem již tak moc podlehl zvyku jezdit s volnými pedály, až jsem si myslel, že nášlapy budu používat jen na silnici, CX a XC kola. Giro Terraduro mě ale přesvědčilo a najednou zase zjišťuju, jak krásný je to pocit nacvaknout se a být pevně spojen s kolem i v náročnějším terénu. Navíc když víte, že pak není problém někam popojít, vytlačit kolo nebo jen běhat okolo po lese při focení. Jak hezky se s nimi chodí! Pro extra technické ježdění své platformy za šlehače rozhodně nevyměním, ale pro sportovnější jízdu již dnes volím stále častěji GIRO Terraduro a Crankbrothers Candy 3.

Co se celkových vlastností treter týká, líbí se mi, jak jsou bytelné a jak jistě působí na noze. Pevné jako klasické pohorky! Líbí se mi systém jejich zapínání, který je jednoduchý, funkční a v případě nehody snadno opravitelný. Velice příjemná je podrážka Vibram, která i na kole znatelně tlumí vibrace. Jediné, co bych tak tretrám za sebe vytkl, je až příliš plochá základní stélka (vložka Aegis®), kterou jsem musel nahradit. Každopádně „co noha to názor“ a pokud by vám základ nevyhovoval, Giro vám nabídne vlastní alternativu s možností osobního tunningu dle klenutí vaší „tlapičky“.

Tretry GIRO Terraduro najdete na e-shopu
eshop.progresscycle.cz

Doporučená cena: 3 999 Kč

Foto: Štěpán Hájíček
Test Lapierre Raid FX+

Giant Trance ve své poslední generační mutaci je vlastně můj dobrý známý. V roce 2013 jsem testoval Trance SX 27,5 (2014), před rokem zase Trance 27,5 1 (2014) a nyní jsem se vozil na modelu Trance 27,5 2 LTD (2016). Tedy hlavně proto, abych zjistil, jak se do jeho podoby promítla nová výbava.

Jinak totiž zůstalo vše na svém místě. Střední kola se nezmenšila ani nezvětšila, rám si zachovává svou klasickou podobu a Maestro je nadále Maestrem. Stejná je třeba i (u zkoušené verze) skladba převodů 2×10 (stejně jako u Trance 27,5 1 – 2014) a zachován zůstal i napínák řetězu MRP 2X či velikosti převodníků.

Když o tom tak přemýšlím, je vlastně docela zajímavé se na takové kolo podívat optikou a zkušenostmi o rok a půl posunutými dopředu. Položit si otázku, zda kolo představené a stavěné v roce 2014 obstojí i v roce 2016? Což brzy zjistíme.

Co nového u Foxu a Giantu?

Asi nejpodstatnější změny na postu výbavy představuje odpružení Fox a nová sedlovka Giant Contact SL Switch-R, která se sice jmenuje stejně jako loni, stejná ale rozhodně není. U Foxu, jestli to není jen drb, zase pro rok 2016 končí základní řada Evolution a nabízet a na kola montovat se budou jen vidlice a tlumiče řad Performance a Factory.

U Foxu ještě chvíli zůstaňme, jelikož výraznější novinku, rozpoznatelnou pouhým okem, představuje tlumič Fox Float EVOL, kdy zkratka na konci značí „Extra VOLume.“ Zkrátka a dobře, ta podivná bambule na spodním konci tlumiče je rozšířená vzduchová komora, která by měla přinést jemnější chod a více akce. Po kolikáté už? Těch extra komor na Foxu se už vystřídalo… Jedna je nahoře, druhá dole, třetí uprostřed a jeden čas zkoušeli i šroubovací?! Nebo to byla jiná značka? Nakonec to ale stejně běhá tak nějak stejně. U Foxových tlumičů obvykle „stejně dobře.“

Fox EVOL = Extra VOLume! Fox zas jednou nafoukl svůj tlumič, že by ale chodil zásadně jinak, to bych neřekl.

Připrav se, hrajem!

Nebudeme dlouho chodit okolo horké kaše, pojďme rovnou na věc, pojďme do sedla a pěkně to rozjet. V první řadě bych rád dal k dobru informaci, že si Trance 27, 2 LTD (2016) se mnou užil své. Dva dny jsem ho poctivě drtil na Děčínském Sněžníku a po návratu domů jsem jemu i sobě dal za uši na mých lokálních trailech okolo Prahy.

Jelikož nebyl prostor a jelikož tohle kolo znám, stačilo docela dobře toto společné řádění k tomu, abych si osvěžil vše co si o Trancu pamatuju a přidal pár zkušeností a poznatků souvisejících s jeho komponentovou evolucí roku 2016. Kde tedy začít?

reklama

Tvarově lehce pozměněné byly ovládací prvky na vidlici Fox 32 Float. Zmizely také popisky Descend, Trail a Climb (CTD) a nahradilo je prosté Open, Medium a Firm.

Rozpětí orla bělohlavého

Za posledních pár let se udála jedna nenápadná, plíživá o to však zásadnější změna! Řekněme prostě „široká řídítka.“ Jestli jste byli před pár lety s řídítky o šířce 760-780 mm za šílence s rukama roztaženýma na úroveň rozpětí křídel orla bělohlavéno (1,68–2,44 metru – Wikipedie), pak je dnes tento rozměr ve světě trailového ježdění, neřku-li enduro, standardem, či spíše základem. 740-760 mm beru dnes za výchozí hodnotu, 780 mm za lepší nadstandard a 800 mm za enduro luxus! Nenutím to ale všem…

Vraťme se ale na zem, protože 800 mm je už vážně hodně, vyplatí se na sjezdovém kole nebo těžším enduru atd. Velká řídítka mají také svůj problém: „S touhle lešenářskou trubkou se nevejdeš do lesa!“ To nic nemění na faktu, že dlouhé klacky jsou trend na který když si zvyknete, nechcete se vracet*. A zde se dostávám k játrům právě pitvaného pudlíka – Giant Trance.  Ten je totiž osazen řídítky Giant Contact low rise s šířkou jen 730 mm.

Jelikož měl Trance 27,5 z roku 2014 řidla dlouhá 725 mm, nezdá se, že by se v tomto směru u Giantu nějak přehnaně inovovalo. Faktem proto zůstává, že když jsem v pátek jezdil na RB IQ575 s řídítky Answer ProTaper SL (780 mm) a v sobotu vyskočil do sedla Giantu Trance 27,5 2 LTD, byl jsem vážně dost v šoku!

Před rokem a půl mi ještě nevadila,dnešní optikou mi ale řídítka Giant Contact připadají při svých 730 mm krátká!!!

Návrat do 90tých let!!!

Když to teď píšu a koukám na ta čísla, přijde mi to až absurdní, ale vážně jsem několikrát, snad i nahlas řekl: „Ty bláho, to je jako bych se vrátil do 90tých let!!!“ Tak šokující pro mě byl úzký úchop, který navíc korunovaly originální objímkové gripy Giant, které byly i na můj vkus (ruce jako lopaty) až zbytečně tlusté…

Na Sněžníku jsem sebou žádnou náhradu neměl, proto jsem s kolem jezdil tak, jak bylo dodáno a dokonce jsem i utrousil: „Hele, ta úzká řídítka mají jednu výhodu. Jejich páka je tak malá, že se s nimi v trialových sekcích nedá moc zatáčet, což mě nutí jet rovně, díky čemuž sjedu možná i víc, než bych si myslel.“

Už se do těch řídítek ale dále navážet nebudu… Vyměnit je nepředstavuje žádný zásadní problém, ani výraznou investici, přitom lze touto cestou změnit mnoho. Zcela konkrétně jsem po návratu domů nelenil a nahodil na Trance redakční Chromag Fubars zaříznuté na 760 mm a představec Chromag Ranger 60 mm. Původní představec na Trancu měl o centimetr víc. A najednou to bylo jiné kolo!

Tažení kabeláže vnitřkem rámu je prostě moderní. Osobně jsem pro klasiku, chytré by mi přišlo třeba schovat kabely do drážky ve spodní trubce, ale když už to tu musí být, pak je řešení s gumovými koncovkami alá Giant elegantní a praktické (nevrže, neklepe, snadno se mění).

Teď už jsem doma!

S upraveným kokpitem jsem byl najednou jako doma a to, co se mi do té doby na Trancu líbilo mě najednou začalo doslova fascinovat. Tohle kolo jsem měl vždy rád a věřte, že jsem si jej po osobním tunningu sakra užil. Nejsem sice velký příznivce úprav kol v průběhu testování, zkoušíme primárně biky tak, jak se prodávají, tady šlo ale o porovnání a o otevření dvířek skutečného potenciálu tohoto stroje.

Zcela konkrétně… Byl jsem překvapen z dvou protichůdných skutečností. Na jednu stranu mi přišel posed poměrně krátký a řídítka položená docela nízko. Proto mě asi ještě dnes bolí za krkem… Ale zřejmě za to může také zima a pět dní za sebou na kole… Paradoxem ale je, že kontrolní měření ukázalo hodnotu délky posedu 53 cm (na chlup stejně jako u Giantu Trance 2014), což je o fousek víc, než „můj standard“ cca 52 cm.

Ať už je to jakkoliv, dojem z kokpitu tohoto kola, i po výměně klíčových součástí, je značně kompaktní. Příjemně kompaktní. Řídítka jsou spíše níž než obvykle i proto jsem, proti všem svým zásadám, v terénu dával jednu podložku pod představec. Ale jen 5 mm. Ovládání samotné bylo nanejvýš jisté, což je ale primárně zásluha geometrie!

Důkaz místo slibů  naší přítomnosti na Děčínském Sněžníku. Kamenný chodníček po červené (a zelené) dolů ze Sněžníku (vrcholu) do Sněžníku (obce), je prostě luxusní – nekonečná rock garden!!!

Porovnání tabulek

Dříve by mě to nenapadlo, ale jak jsem před rokem jezdil na Giantu Reign 27,5, tak mi nyní přišlo, že Trance zpívá podobnou písničku jako jeho svalnatější bratr, jen v trochu jemnější tónině. Když ale koukám do tabulek geometrie (Trance 2014 a 2016), nezměnil se ani milimetr. Hlava 67° (její délka 10 cm), zadní stavba 440 mm, rozvor 1155 mm.

Je to také tím, z jakého kola člověk přesedá. Já jsem před posledním tripem s Trancem jezdil prototyp RB Bandit 675, což je extra vysoká motorka, ale moc příjemná. Abych to zkrátil, ruce jsou možná trochu níž, předek se ale nijak neboří a není rozhodně neposlušný. S úzkými, stejně jako s širokými řídítky jsem sjel věci, že jsem sám místy zíral.

Giant Trance byl vždy hodně orientován na stabilitu, což platí i pro generaci 2016. 67° hlavy je hodně příjemný trailový úhel, proto si můžete dovolit vážně hodně. Můžete si dovolit tolik, kolik zvládnou vaše nervy a jezdecký um, či kolik udrží Schwalbe Nobby Nic druhé generace. A že toho udrží hodně!

Schwalbe Nobby Nic poslední generace hodně připomínají větší Hans Dampf. Jsou ale hubenější, lehčí a lépe jedou. Přilnavost, jistota záběru a dobrá čitelnost jim ale nechybí.

Nejsem jako můj brácha!

Abyste si to nevyložili špatně. Giant Trance 27,5 není až tak vyhraněný jako Giant Reign 27,5, což je nekompromisní enduro bestie. Je ale hodně, hodně trailově zaměřený, hlavně když si vezmete pořádný klacek do ruky. Stabilita zde přitom neznamená tupý projev, spíše naopak. Při správné agresivním stylu jízdy si toho Trance nechá líbit skutečně hodně a s velkou radostí s vámi bude krouhat jednu zatáčku za druhou, v každém oblouku pak bude držet poslušně a jistě.

Základem pro projíždění rychlých zákrut je lehce zalehnout řídítka. Těžiště je zde kousíček vzadu a středem, není ale třeba obávat se nečekaného odlehčení předního kola vždy, když v oblouku neopřete svůj hrudní koš o přečuhující komínek nad představcem

Giant Trance 27,5 je prostě krásně hravý a zábavný, přitom jistý a neohrožený. Hodně mi k němu sedly nové Schwalbe Nobby Nic, které sice opticky působí jako spíše hubenější (27,5×2.25“), svou roly ale plní dokonale. Asfalt jim vyloženě nesedí, na hlíně, v kamení i trochu v blátě (Jak vlastně vypadá bláto? Po letošním létě jsem to nějak zapomněl!) ale drží parádně. Je to takový menší, lehčí a rychlejší Hans Dampf. Opět guma, která je krásně předvídatelná a co do bočního vedení občas až překvapivě jistá.

Klasika Giant Maestro a decentní horní raménko, které již dva roky ukrývá kuličková ložiska v místě uchycení horního oka tlumiče pro ještě hladší chod.

Volíme Extra VOLume…

Skoro si říkám, že se mi ty Foxácké věci už ani nechce hodnotit. Chodí, chodí dobře, ale mají svůj styl. V případě vidlice jde o klasické pravidlo Foxu: „Z kraje nic extra, dokáže se ale slušně rozparádit když dostane za uši!“ Jakože na Sněžníku na kamenitých chodníčcích a lesních pěšinách plných kořenů dostávala za uši jak se sluší a patří.

Stejně jsem si ale několikrát vzpomněl na Giant Trance 27,5 SX (2014), tedy kolo s přední vidlicí s přepínacím zdvihem 160/140 mm, jenž mi umožnila před dvěma lety objet Enduro Race Špičák, aniž bych měl pocit, že rám se zdvihem 140 mm a s 9mm osou DT Swiss RWS jakkoliv trpí. Sněžník je velký kopec a tady by se SX verze hodila, na mých domácích trailech, při jejich správném výběru, jsem ale na limity kola rozhodně nenarážel.

Ať se dostanu také k tomu tlumiči… Že bych cítil nějaký extra rozdíl to snad ani ne. Měl jsem sice z hor trochu víc nafouknuté zadní kolo, což sežralo pár procent komfortu, jinak ale standard. Tedy standard Giantu Trance! Zadek stabilní při šlapání, poslušný a zároveň vnímavý ve výjezdech (vyškrábal jsem se krásně i na Maturitu), přitom citlivý, aktivní a dostatečně progresivní.

Zas jedna bambule navíc. A také „jednodušší“ ovládání Open, Mid, Firm. Stojí jim to za ty změny???

Maestro mě baví

Je to tak! Systém Giant Maestro prostě funguje sám o sobě, proto stačí, alespoň dle mého, nasadit klasický tlumič správné délky, trošku otevřít jeho kompresní okruhy a je hotovo. Tak nebo tak se mi líbí jak zadek hezky zobe na hrbolatých cestách, že se nebojí větší akce, když se třeba hrnete ze Sněžníku dolů (abych se neopakoval :), přitom jej na doraz skoro nedostanete.

Spodní doraz na tlumiči skutečně existuje, lze ho dosáhnout, ale jen když s kolem skočíte ze dvou metrů „na placku.“ Nebo tak něco! Prostě vyrovnaný, vyvážený projev na všech frontách. A to jsem vlastně ani nezmínil, že se zbytečně nepropadá na příčných nerovnostech apod.

Giant Maestro v plné kráse. Ze svého (skoro) strojařského úhlu pohledu tomuto řešení nemám co vytknout… Jen je překvápko, když začnete povolovat zadní osu a vykoukne na vás 9 mm tenká tyčka DT Swiss RWS. Maestro ale na 140 mm pevnou osu vzadu nutně nepotřebuje. Kdo by jí přesto chtěl, tomu pomohou výměnné adaptéry patek.

KOMPONENTY

Z komponentů jsme probrali již mnoho, pojďme si ale pár věcí ještě shrnout a něco málo doplnit. Kupříkladu vidlice Fox 32, podobně jako tlumič, již nenabízí režimy Descend, Trail a Climb (CTD), ale normální Open, Medium a Firm. Přebarveno, přejmenováno, jinak to samé. Osobně jsem zkoušel jen dva režimy – Open a Firm –, a to jak na vidlici, tak i na tlumiči. Firm jsem zapínal jen tehdy, když jsem chtěl ulevit svému pozadí a jet chvíli ve stoje při výjezdu na… Uhádnete jaký kopec???

Pláště Schwalbe Nobby Nic nové generace jsem již také dost propral a vlastně i dost vychválil, což si rozhodně zaslouží. Zajímavou praktickou poznámku mám k řazení Shimano Deore/SLX/XT (přesmykač, páčky, přehazovačka). Všechno fungovalo krásně, jen jsem si uvědomil, jak moc jsem už zvyklý na systémy 1×10 a 1×11 a jak mě najednou skoro až obtěžovalo řešit přesmykač!

Na Giatnu Trance SX 27,5 bych napínák chápal, zde mi přijde jako „něco navíc.“ Krom lehkého klapání ale jízdu nikterak neovlivňuje, naopak pomáhá držet řetěz na svém místě.

Navíc jsem objevil jednu záludnost, kterou bych jinak dal do praktických poznámek… Už to vlastně bylo na generaci 2014. I zde u modelu 2016 jsou převodníky velikosti 38/24 zubů. Co je na tom špatně? Docela jsem si zvykl na kombinaci 36/24 nebo 34/24 až mi najednou s třicetšestkou přijde, že musím na malou pilu řadit častěji, než by bylo nutné. Bylo to ale také trochu mojí únavou a je to zároveň dosti individuální záležitost. Už tak se mi lidi smějí, když si dám na SRAM 1×11 převodník 28 zubů!

Drobnou poznámku mám k napínáku řetězu MRP 2X. Je zde vážně potřeba? U Giantu Trance SX to chápu, u klasického lehkého trailbiku mi ale přijde jako něco navíc. Na druhou stranu je to stále lepší, než kdyby na kole něco chybělo. Můžete to vzít také tak, že lze napínák sundat, prodat na Aukru a utržené finance investovat do nových řídítek a představce

Páčku dálkového ovládání má mechanik z Progress Cycle ve zvyku montovat takto směrem nahoru a nemyslím si, že je to špatně. Vyzkoušel jsem obě polohy a je to jen o zvyku a estetice…

Sedlovka Giant Contact SL Switch-R

Co se změnilo? Páčka je stejná, logo a jméno jsou stejné, jinak je to zcela nový produkt! Konečně má tahle sedlovka přímý zámek na dva šrouby, takže se sedlo neprotočí ani když po něm bude skákat slon indický! Vnitřní patrona je také upravená, což se projevuje ještě menší provozní vůlí, je vážně drobounká, a hlavně faktem, že se vám sedlovka nevytáhne, když kolo uchopíte za sedlo.

Je to jen drobnost, ale docela praktická, nejen při vážení kola. Pozice sedla je zkrátka jistější a bla, bla, bla. Takhle to mám radši a basta! Chod je přitom krásně jemný, plynulý a dostatečně rychlý. Sedlovka Giant fungovala bez zádrhelu i když bylo venku okolo nuly. Zkuste v takovém počasí vytáhnout ven RS Reverb!!! Všechna čest, má úcta a… Jednu se zdvihem 150 mm si objednávám na redakční RB Bandit 675 na dlouhodobý test!!!

Teleskopická sedlovka Giant Contact Switch… Nenápadná, elegantní, dokonale funkční. Tu beru!!!

GIANT Trance 27,5 2 LTD – závěr

Z lehkého meziročního porovnání mi zas jednou vyšla slušná esej. No grafoman a romanopisec jako vyšitý! Když ono to ze mě padá samo… Ale vážně. Trance 27,5 mě opět utvrdil v tom, že tuhle kategorii umí Giant vystihnout a obsadit zcela dokonale. Výtečný mix vysoké jistoty, hravosti a přesného ovládání. Do prachu nezadupaný sportovní šmrnc (jakože když chcete jet „watty“ tak vám v tom kolo bránit nebude, tedy až na pláště na asfaltu), perfektně odladěné odpružení a chytře složená výbava.

Jediným škraloupem jsou z mého pohledu až moc úzká řídítka a delší představec, toto ať si ale každý upraví sám podle sebe. Někdo bude třeba radši za maličko delší posed a sportovnější šmrnc. Pravdou ale je, že Trance 27,5 má rád techniku, trial i rychlost a přitom si vše bez řečí oddupe směrem vzhůru nebo na rovinatých přesunech. Enduro kola jsou fajn, super a trendy. Výkonné a hravé trailbiky jako je Giant Trance jsou ale stroje, které jsou mnohem blíže normálnímu ježdění, tomu co provozuje většina z nás.

Více o tomto kole najdete na webu:
www.giant-bicycles.com

Foto: Štěpán Hájíček / Jakub Douda (www.fotoJD.cz)

[See image gallery at www.bikeandride.cz]

Znalci dobře vědí, že jméno Bandit není v historii značky RB ničím novým a stejně tak vědí, že se Bandit opět vrací na scénu. Zjara tohoto roku jsme testovali pevného Bandita, nyní se snad již konečně blížíme k finální produkční verzi nového endura RB s názvem Bandit 675.

RB Bandit 675 se stal skoro až mytickým strojem, jelikož o něm své slyšeli již mnozí příznivci značky, respektive snad úplně všichni její současní obdivovatelé. Mnozí přitom čekají na jeho dokončení a uvedení do prodeje jako na „smilování boží!“

Zcela otevřeně přiznávám, že na tento okamžik čeká s napětím a „trpělivostí pražských řidičů před otevřením tunelového komplexu Blanka“ i celá redakce BikeAndRide.cz. Je to proto, že rám RB Bandit 675 by měl snad ještě letos nahradit naši věrnou testovací mulu RB IQ 575.

Na vyhlídce… Hvíždinec.

(Ne)konečná fáze prototypů

Jak jsem již naznačil v úvodu poslední pondělní videonálože, vedle jiných věcí pomalu pracuji na velkém článku o posledních stupních vývojových pracích směřujících k dokončení modelu RB Bandit 675. Jejich součástí, předzvěstí a následným rozšířením bude i toto praktické představení, či přesněji popis jízdních vlastností jednoho z finálních prototypů očekávané novinky.

Abych vás ale nenapínal až do Vánoc – onen článek snad bude hotový podstatně dříve – rád bych ukojil vaši zvědavost popisem praktických postřehů z jízdy na RB Bandit 675.

Nejdřív se musí nahoru…

Ti z vás, kteří se zajímají o dění okolo značky RB a kteří jezdí pravidelně na domácí enduro závody, dost možná již jeden prototyp nového modelu viděli naživo. Na tomto hrubě opracovaném rámu odjezdil totiž větší část sezóny Enduro Serie 2015 a Enduro X Race 2015 jeden testovací jezdec RB. A právě jeho kolo jsme měli k dispozici na hraní a testování, jelikož Zdeněk, zmíněný tester, jezdí velikost M, což je pro nás v redakci ideální rozměr.

Snad ničemu neuškodí, když prozradím, že jsem zkraje letošní sezony seděl také na osobním prototypu Petra Heiníka, abych mu mohl poskytnout svůj názor a takto přispět malou trošičkou k vývoji. Jeho kolo je ale velké „L“, proto jsme tehdy řešili hlavně projev odpružení a základní vyznění geometrie.

…aby se mohlo dolů! Děčínský Sněžník, zelená a červená TZ směr obec Sněžník.

Užili jsme si dost!

Hrubý nelakovaný prototyp RB Bandit 675, který se nejednou mihl na našich FB stránkách, jsme měli na hraní zhruba dva týdny. Za tuto dobu jsme s ním stihli něco málo lokálního bikování, vytáhli jsme ho na Ještěd, když jsme zde fotili Specialized S-Works Demo 8, podíval se s námi na Děčínský Sněžník a nakonec jsem ho protáhl na Brdech. Užili jsme si tedy dost.

Bandit nezůstal jen v mých rukách, ale zkusili si ho jak Zdeněk (korektor a hltač kilometrů na RB IQ 575), tak i Lukáš. Ten mi k němu doplní svůj osobitý pohled, ať je ten slibovaný celkový článek o vývoji a testování skutečně komplexní. Všichni tři jsme se přitom shodli na tom, že tohle bude skutečně parádní kolo, neohrožený stroj, který dost možná posune hranice jezdeckého umu, strachu nebo spíše odvahy, nejednoho ridera.

Horní vahadlo vypadá jako slušná kovadlina, produkční verze by nás ale v tomto místě měla ještě překvapit…

Bušit nahoru, nebo bušit dolů?

Dobrá otázka. Ve světě moderního endura je ale potřeba zvládat obojí a pokud mohu chvíli předbíhat svůj vlastní proud myšlenek, pak RB Bandit 675 zvládá obě disciplíny téměř dokonale! Začneme-li nudnější výjezdovou fází, pak je třeba uznat, že s ohledem na spíše vyšší předek a výrazně „sjezdové úhly“, stejně tak i spíše vzpřímený posed, se dá s Banditem vyjet až překvapivě hodně.

Nemusím chodit nikam daleko pro přirovnání, stačí říct, že jsem s prototypem od RB celkem hravě vyjel „Maturitu“ na Točné. Ti, kdož vědí a znají, prostě vědí. Všichni ostatní vězte, že se jedná o jeden krátký záludný technický výjezd, který jednou dáte a třikrát ne. Nebo obráceně. Záleží na kole, drolivosti kamenů a mnoha dalších faktorech.

Bandit, nejen zde, stoupal překvapivě suverénně, cítil jsem jak jistě přenáší sílu mých nohou na zadní kolo, přitom drží zadní pneumatiku hezky u země. Jasně, najdou se mnohem lepší vrchařské speciály, neřku-li že na závodech typu Enduro X Race nakonec člověk stejně většinou tlačí, co jsem chtěl ale říct již zaznělo. RB Bandit 675 se výjezdů nebojí!

Testovaný prototyp je skutečně hrubý, surový a neopracovaný. Nádhera!

Teď už jsme na kopci, co bude dál?

Dál? Totální bikové orgie!!! Sodoma Gomora! Porno, Sado-Maso a Heavy Metal v jednom! Vážně, je to prostě pecka. Již zmíněná o něco vyšší hlava, relativně krátký rozvor (Zdeněk „Zed is dead“ někde vyšťoural, že je rozvor Banditu 675 „M“ stejný jako u RB IQ 575 „L“) a krásně položená hlava z vás najednou udělají krále hor.

Ano, i když takové tvrzení má často dvě roviny. Když jsem RB Bandit 675 proháněl kolem Točné nebo na Brdech, byl jsem králem. Podobně tomu bylo na Sněžníku, kde Banditu šéfoval Lukáš, který si paradoxně „stěžoval“, že je kolo až moc stabilní a málo hravé (jezdí dodnes na AGangu Cult). Nakonec mu ale přišel na chuť a pomalu o něm začíná sám uvažovat. Něco zcela jiného ale bylo naše ježdění na Ještědu, kde jsem teprve pochopil, že i takovýto zabiják kopců má své limity.

Je to vlastně jasné a do nebe volající! Bikepark typu Ještěd je zkrátka koncipován pro DH a FR kola a sebelepší enduro na 160 mm zde z logiky věci trpí. Stejně tomu bylo s RB Bandit. Geometrie i zde super, ale na DH lajně a pak na té staré boční co uhýbá pod skalkou doleva, trpělo RB až mi ho bylo líto. Až jsem trpěl fyzicky i psychicky já s ním. Jestli se tímto směrem bude enduro skutečně ubírat, pak už chápu, proč vznikají kola jako je GT Sanction nebo Mondraker Dune XR, které mají vpředu 170 mm zdvih a jsou to vlastně jenom odlehčené sjezďáky!!!

Tohle u finální varianty asi také nenajdete – varhánky zohýbané spodní trubky.

Z Ještědu na Brdy

To jsem se ale nechal poněkud unést svými specifickými zážitky a zkušenostmi. Dodám k tomu už jen tolik, že když jsem si na Ještědu na chvilku vzal do ruky Demo 8, pochopil jsem, že 200/200 mm a dvoukorunka jsou zde prostě nutnost. Po návratu z Ještědu jsem se pak začal obávat, jestli se mi poštěstí znovu zažít ten pocit totálního nadšení z Bandita a… Stalo se!

Poslední naše společná vyjížďka vedla na Brdy, na moje oblíbené ilegální enduro traily, osobně je nazývám „enduro vraždy“. O jejich přesné lokalizaci, snad z pochopitelných důvodů, radši pomlčím. A právě tady se mi podařilo opět procitnout, když jsem díky RB Banditu 675 sjel i několik obávaných sekcí, přesněji strmých skalek. Jednu z nich jsem již dříve pokořil, už je to ale dávno, s druhou jsem si odbyl svou osobní premiéru.

Aby to něco vypovídalo o zmíněném kole… Celé moje povídání se točí hlavně okolo posedu a geometrie. Již se opakuju, ale vyšší hlava a volnější úhel vidlice činí ovládání RB Bandit 675 i v těžkých a strmých sekcích „blbovzdorným“ nebo také „odvahotvorným“. Radši budu používat ten druhý termín, ať neshazuju sám sebe, protože přesně takovýto projev a set-up mi na mnoha místech hodně pomohl.

Tohle místo musím nafotit znovu a lépe! Jedná se o tu skalku, které jsem se tak bál! V reálu je mnohem prudší, hlavně ta spodní část co není vidět. Jenže už nebyl čas hrát si s fotkou a hlavně jsem si doma nechal druhý blesk

Vypadá jako Maestro…

Já vím, mnozí kroutíte hlavou nad tím, proč RB opustilo cestu přímého uchycení tlumiče (RB IQ, odborně se jedná o zavěšení typu McPherson – Wikipedia) a vydali se cestou mnohem konvenčnější. Důvod je až zoufale pragmatický: „Lidi to chtějí.“ A co se týká podobnosti s giantovským Maestrem… Ano, princip je stejný, ale upřímně, rozhlédněte se kolem sebe, kolik dalších značek dnes používá zavěšení obecného typu „dual link“ (VPP a jeho mutace).

Ono to vypadá strašně jednoduše, ale každý strojař, neřku-li strojař, který měl někdy tu čest, čas nebo chuť si s něčím podobným hrát (koukněte třeba na Linkage suspension simulation) vám potvrdí, že stačí pohnout s jedním čepem o pár milimetrů a všechno je rázem jinak. To jen aby se nepsalo, alespoň u nás v diskuzi, že RB Bandit není původním řešením ale bezduchou kopií!

Podobnost čistě náhodná! Věřte, že není těžké udělat něco co „vypadá jako Maestro“, těžké je udělat něco, co „chodí jako Maestro“.

…chodí jako Maestro!

A pokud k tomu všemu napíšu, že to „chodí jako Maestro“, pak je to z mého pohledu maximální možná poklona použitému systému. Zcela konkrétně. Za jízdy na rovině a především pak v kopci je znát, jak je zadek stabilizován tahem řetězu (nehoupe se), přitom ale zvládá reagovat na nerovnosti, kořeny a kameny (nezamyká se).

Na rovinkách a ve sjezdech cítíte, že jsou první třetina až dvě třetiny zdvihu neskutečně aktivní a snaživé. Zadní stavba se zbytečně nepropadá, i když se na příčných nerovnostech umí pořádně zhoupnout. V každém případě tam, kde je to třeba, maká o sto šest. Konec kroku, řekněme poslední třetina, naopak vykazuje strmý nárůst progresivity, což přirozeně chrání rám i tlumič proti jejich proražení.

Osobně jsem Bandita nedokázal zmáčknout tak, abych se přiblížil k dorazu na tlumiči víc jak na dva a půl centimetru. Lukáš ale na Sněžníku vyslal pár skoků ne vždy s úplně dokonalým dopadem, spíše kvůli náročnosti terénu, důsledkem čehož pošoupnul kontrolní kroužek zhruba na centimetr daleko od faktického konce kroku tlumiče. Takže to jde!

Lukáš prostě umí plachtit… Děčínský Sněžník

RB Bandit 675 – závěr

Koukám, že z rychlého popisu jízdních vlastností se zase jednou vyklubal solidní technický rozbor. Celkový vzkaz, který jsem vám chtěl ale předat, je snad celkem jasný. RB Bandit 675 bude parádní kolo pro ostré a otrlé enduro drtiče. Enduro začátečníkům umožní posunout se o úroveň až dvě dopředu, ostřílené enduro borce pak posune do pozice, že už s nimi nebudu chtít jezdit na kole, abych nepřišel o poslední zbytky svého jezdeckého sebevědomí.

RB Bandit 675 je kolem hodně stabilním, k němuž si budete muset najít svou cestu, máte-li radši kola hravějšího stylu. RB ale konečně bude mít v nabídce pořádnou enduro mlátičku. IQ 575 je skvělé kolo, samo o sobě ale nebylo stavěno za účelem závodění v duchu „DH na malém kole“. Nicméně RB IQ 575 by mělo zůstat nadále v nabídce, proto bude na každém, zda si zvolí lehčí a hravější IQ nebo statnější a neohrožený Bandit.

Foto: Štěpán Hájíček
[See image gallery at www.bikeandride.cz]

Napadá vás občas začít vyrábět komponenty na kola, bejt za vodou a jen si jezdit po kopcích… Na druhém rameni vám sedí čertík a říká, že to nemůže fungovat?
Může a dokonce i v naší malé zemičce. Tomáš Mintál je toho důkazem, rozhodl se totiž, že začne vyrábět teleskopické sedlovky, a tak se i stalo!

Tomáš měl v plánu dělat sedlovky, které budou jednoduché na servis a budou mít větší zdvih než současná konkurence. S vývojem a následnou výrobou začal víceméně doma, a to doslova na koleni. Když jsem ho před více než dvěma lety poprvé potkal, měl funkční prototyp a já mu slíbil, že jakmile bude jeho produkt ověřený jeho vlastními testy a v plně funkčním stavu, velice rád jej na našich stránkách představím.

Nyní se Tomášovi povedlo dodělat skutečně funkční teleskopickou sedlovku, za níž stojí dva roky testování a vylepšování. Výsledkem je model TS180, zkrátka Teleskopická Sedlovka se zdvihem 180 mm!

Původně jsem chtěl hlásat do světa, že největší předností této sedlovky je její ohromný zdvih, což je pro jezdce mojí postavy, sedlající kola velikosti L a vyšší, samo o sobě požehnáním. Jenže zdvih není to jediné, čím tento produkt zaujme. Jsou zde minimálně tři faktory, proč byste o ní měli alespoň přemýšlet!

reklama

Jedna, dva, tři!

Za prvé je to samozřejmě již zmiňovaný zdvih, kdy máme k dispozici na hraní model s délkou kroku 180 mm. Výhledově by měla být k dispozici varianta pracující v rozsahu 200 mm, což už je sakra pořádný zásun! Není nad to utopit celou sedlovku v rámu a mít tak spoustu prostoru na pohyb okolo sedla.

Druhým důvodem je samotná jednoduchost sedlovky a prostá logika její funkce. V jejích vnitřnostech najdete dlouhou vinutou pružinu, takže se teoreticky nemá co unavit, anebo nedej bože, jako u mnoha ostatních teleskopických sedlovek, zavzdušnit.

Třetím důvodem je snadná údržba a instalace, kdy stačí imbus a sedlovku v případě potřeby během chvíle rozeberete a zase složíte a to klidně na parkovišti u auta těsně před vyjížďkou.

Hody, hody, jedeme do nepohody!

Sedlovka je zamýšlená a uzpůsobená na provoz „do nepohody“. Co to znamená? Představte si, že máte sedlovku renomovaného výrobce, při pádu poškodíte hydraulickou páčku a sedlovka zůstane v rámu. Nebo například sjedete 5 km z kopce a zpět jdete po svých, protože se sedlovka cestou zavzdušnila a nechce se jí ven z rámu. Opravit něco na místě? Nemožné!

U Tomášovy sedlovky, když utrhnete lankové vedení či ovládání, nic hrozného se nestane. Palcem si v pohodě zmáčknete zámek na sedlovce a sedlovka vyjede. Pokud by se v sedlovce nedej bože přetrhla, zlomila nebo jinak poškodila pružina, stačí použít stejný postup jako v prvním případě, jen se druhou rukou sedlovka ručně vytáhne.

Celé to funguje tak, že lanko dálkového ovládání pohybuje s páčkou osazenou menším kolíčkem, který fixuje sedlovku v jedné z připravených pozic, jež jsou jednoduše vyvrtány do těla vnitřní pístnice.

Kolik nám to hodí, pane vrchní?

Jistě vám již přišlo na mysl, že když je sedlovka české výroby a vyráběná téměř na koleni, navíc v takto prostém a nezničitelném provedení, bude asi hodně těžká. Není! Alespoň nic mimořádného. Sedlovka TS180 váží i s ovládací páčkou 650 g a do ostrého prodeje půjde ještě odlehčená o cca 80 g.

Podle Googlu je tato hodnota o pouhých 100 g vyšší než u KS i950r, která ale nabízí zdvih jen 125 mm. RockShox Reverb Stealth v délce 355 mm a v průměru 30,9 váží rovněž o necelých 100 g méně – 560 g. Hmotnost varianty se zdvihem 150 mm nikde neudávají! Tak nebo tak mi připadá 100 g navíc za komfort zdvihu v délce 180 či 200 mm jako plně akceptovatelný, respektive pokud skutečně dojde k odlehčení o 80 g a pokud bychom vzali Reverb 150 mm, možná bude TS180 ve výsledku i lehčí!!!

TS180 – v sedle

Jak se na této české sedlovce vlastně jezdí? Jedním slovem skvěle! Na rovinu musím přiznat, že použité řešení má drobnou provozní vůli do všech směrů, nicméně ta není při jízdě absolutně cítit. Ani vás nenapadne, že by se vám sedlo pod zadkem nepřirozeně kroutilo, jak se nám to dříve stávalo třeba u prvních kousků X-Fusion HiLo.

Navíc, když sedlovku zasunete a pustíte se dolů po trailu, na nějaké sedlo mezi nohama nepřijde ani myšlenka. Tak hluboko zmizí v rámu, což je prostě nádhera!!! Na tohle jsem čekal vážně dlouho. Už žádné kompromisy typu „sedlo v běžném rozsahu pro běžné traily, na HC lajny a enduro erzety zasunout ručně naplno do rámu a pak zase tahat nahoru!“

TS180 – závěr

Jeden z prototypů sedlovky nám Tomáš propůjčil na dlouhodobý test a rovnou říkám, že mu ji nevrátím! Ta sedlovka je prostě boží, z endura se díky tomu stává sjezdové kolo a já už si konečně nemlátím koleny do zasunutého sedla. Chod je možná trochu hrubší a je třeba naučit se trefovat jednotlivé polohy, kterých vlastně není mnoho, ale měly by vám stačit!. Navíc pokud nejdete ve stylu 0/100%, na jemné dolaďování polohy ve stylu KS LEV a RS Reverb rovnou zapomeňte. Zdvih, jistota a snadnost údržby či případného servisu vám ale tyto drobnosti bohatě vynahradí!

K systému předem definovaných poloh bych rád dodal následující. Na jednu stranu mám rád plynulé nastavení výšky u KS a RS, na druhé straně, když jsem teď víc jezdil na kolech Specialized s jejich sedlovkou Command Post, která je v jádru mechanická, tak zjišťuju, že mi ty předdefinované polohy vlastně nevadí. Zejména jsou-li dobře rozvržené. Člověk pak nemusí nic hledat, jen jednou zmáčkne páčku, posune sedlo kousek dolů a rázem je ve své oblíbené poloze pro lehčí technické traily, kde je třeba šlapat. Například. (Štěpán Hájíček)

Text, foto a video: Los Tomanos
[See image gallery at www.bikeandride.cz]

BikeAndRide.cz nejsou jen kola a biková technika. Rádi se dotkneme i témat příbuzných či souvisejících. S oblibou třeba používáme akční kamery, proto jsme se rozhodli udělat na konci roku několik testů této „jemné elektroniky“, přičemž začínáme s kamerou AEE MagiCam S71.

Tuto kameru jsme používali v průběhu skoro celé sezony 2015, proto máme zkušenosti celkem bohaté. Víme samozřejmě, že na trhu je již její lehce omlazený nástupce, AEE MagiCam S71 TOUCH CZ, jehož hlavní předností je displej s dotykovým ovládáním a kompletně českým prostředím. To by snad mělo vyřešit základní nedostatky se složitostí ovládání námi testované verze, o nichž bude řeč níže.

AEE MagiCam S71 (tedy varianta bez dalších přídomků) vzhledem i velikostí dosti připomíná dnes již legendární a dobře známé GoPro. Můžete si myslet co chcete, ale přirovnání a porovnání těchto kamer se proste nevyhnete. Ostatně srovnání se nebojí ani výrobce (český dovozce MagiCam), který se naopak přímým srovnáním sám chlubí (viz obrázek níže). Hlavními taháky MagiCamu jsou přitom schopnost natáčet v rozlišení až 4K, širokoúhlý objektiv, nasazovací displej jako součást základního balení, dálkové WiFi ovládání nebo třeba druhá baterka zdarma!

Tlačítka a tlačítka…

Při vybalování z krabice vás nic zázračného nepřekvapí. Kamerka je sama o sobě vcelku malá a lehká. V přední části má několik ovládacích prvků, přesněji až nezvykle mnoho ovládacích prvků, díky čemuž působí skutečně „profesionálně“. Řadu klíčových funkcí lze tedy ovládat napřímo, aniž byste se museli „hrabat v menu“.

Na čelní straně přístroje najdete klasické tlačítko pro zapnutí nahrávání (velké zelené), dále pak směrem od shora dolů přepínače pro aktivaci WiFi, přepínání celoplošného či středového měření expozice, G-sensor (možnost automatické aktivace záznamu při pohybu přístroje) a nakonec je zde přepínač on-off.

Aby toho nebylo málo, pak na horní straně kamery je tlačítko pro ukončení záznamu videa (červený čtvereček) a tlačítko se symbolem fotoaparátu s vícero funkcemi. Při prvním stisku (v režimu záznamu videa) přepne kameru do režimu focení, při dalším stisku funguje klasicky jako spoušť. V  průběhu záznamu videa pak je možné tímto tlačítkem pořídit statické fotky, aniž by to ovlivnilo průběh natáčení.

Připojení a další tlačítka…

Na horní straně se dále nachází displej, který vás informuje o zvoleném režimu, formátu záznamu, stavu baterie, dostupném prostoru na kartě, aktivaci WiFi atd. Zespodu najdete stativový závit, což jednoznačně kvitujeme jako možnost maximální všestrannosti z hlediska variant upevnění i bez originálního příslušenství. Třeba na univerzální selfie tyč se stativovým šroubem! A konečně z boku najdete pod pevnou plastovou krytkou tři porty – dírka na microSD karty, micro HDMI a micro USB pro nabíjení či připojení k PC.

V krabici se dále nachází externí  displej, který se při troše cviku snadno přicvakne na záda kamery. Připnutý displej sice patrným způsobem navýší tloušťku přístroje, respektive celkové rozměry, jeho prostřednictvím se ale můžete nejenom dívat na to co fotíte/natáčíte, nebo co jste již zaznamenali. Displej vám totiž umožní také „celkem snadno“ měnit nastavení kamery. K tomu slouží sedm dalších tlačítek, kdy vedle obligátních +/- a </>  najdete tlačítko OK, vše z horní strany, z boku navíc „M“ (menu) a zahnutou šipku jako signalizaci pro aktivaci režimu prohlížení.

Nakonec tu máme jen pár dalších nebytností jako je třeba baterka a druhá baterka. Docela zajímavý je její tvar, kdy akumulátor samotný tvoří záda kamery (nevkládá se do otvoru). Navíc je zde maličký přepínač pro zajištění polohy baterie. Budeme-li pokračovat ve výčtu, najdeme v balení také dálkové ovládání, vodotěsný kryt (do hloubky 100 m), různé klouby, samolepku proti mlžení, tzv. „case free“ držák a 2x samolepku s držákem na helmu. Uff, není toho málo, snad jsem na nic nezapomněl!

Jak jí to sluší?

Nedá mi to, abych hned kameru nevyzkoušel, dal ji do krytu a zjistil, jak jí to sluší. Což o to, ono jí to sluší, jenže kamera je v krytu nějaká těžká a velká. Jdu ze šuplíku vyhrabat mou starou velkou Driftku a porovnat hmotnost. Už v ruce je znát rozdíl ve prospěch Driftu, hned na to jdou kamery na váhu, a? Drift 171 g, S71 212 g (včetně displeje a krytu), a pro porovnání vážím ještě GoPro 3+, u které váha ukazuje 135 g (rovněž s pouzdrem).

Nejsem blázen vážit kamery a řešit gramové odchylky, jen nechci na helmě vozit „další helmu“ nebo čtvrt kila uzenin! 212 g mi přijde jako opravdu hodně, zvlášť v případě, když MagiCam konkuruje nejen cenou GoPro Hero 3+. Proč zrovna srovnání s GoPro? Zaprvé je to prostě etalon třídy, za druhé proto, že každá „čínská kamera“ chce být jako GoPro! Chce pokud možno stejně vypadat a chce, aby se taky tak prodávala. Jenže k tomu podobný vzhled a srovnatelné základní parametry nestačí.

To jsme ale trochu odbočili. Na obhajobu MagiCamu je naopak potřeba říct, že když se odpojí všechen „balast“, zůstane samotná kamera a ta se hodí přes „case free“ držák na helmu, tak o ní skoro ani nevíte. Alespoň tak mi to popisoval Štěpán, který měl právě MagiCam na hlavě v průběhu letošního Enduro X Race Dolní Morava 2015, kdy v reportáži najdete záznam jednotlivých RZ pohledem jezdce a to zcela bez úprav – čistě na YouTube nahraná videa.

Porovnání hmotnosti akčních kamer – zleva AEE MagiCam S71 (vč. pouzdra) | GoPro Hero 3+ Black Edition (vč. pouzdra) | Drift Ghost HD

Zapnu si tě na „dálku“

Ještě doma v teple zkouším WiFi a stahuji appku, díky které si kameru můžete spojit s telefonem (Android i Apple) a sledovat co točíte, měnit nastavení, stahovat a sdílet fotky i videa atd. Aplikace sama o sobě je celkem povedená, kamera se připojuje bez větších záseků, stahování funguje atd.

Náhled prostřední aplikace AEE MagiCam pro Android 4.0 a vyšší

K čemu že je ten G-senzor?

Další co mě zajímalo byl G-senzor. Tedy systém fungující tak, že jakmile se kamera pohne, spustí se nahrávání (G-senzor = čidlo zrychlení). Vtipné bylo, když si v marastu na Dolní Moravě Štěpán tuto funkci omylem zapnul a pak se divil, že to nic nedělá, když se snažil zapnout záznam na startu poslední RZ. G-senzor ale naštěstí zafungoval, kameru zapnul a tak jsme nepřišli o pohled na závěrečnou erzetu! Jinak tedy G-senzor slouží primárně k záznamu v autě. Stojíte na místě, nic se neděje. Jedete, kamera točí! Nahrávat přitom může ve smyčce a přehrávat staré záznamy, pokud si je dřív sami neuložíte.

Jde se z tepla ven!

Kameru ukládám do přepravního sáčku, celé to balím do batohu a uháním ven. Bohužel asi i díky vyšší váze se kamera nedostala celý den z pouzdra ven. Druhý den musí být jiný! Vyrážím ven jenom s kamerou a na rovinu říkám: „Zapomeňte na vše, co o ovládání akčních kamer víte. Tady je totiž vše jinak, úplně jinak!“ Tak například: kameru přepínačem zapínám, svítí červeně. Mačkám tlačítko stop, kamera stále svítí červeně. Mačkám tlačítko pro záznam a kamera začne blikat zeleně. Ok, barvy jsou obráceně… S tím se snad i dá žít!

Co se týká nastavení, můžete MagiCam ladit třemi způsoby. V prvním případě si na kamerku připnete displej a pomocí něj si změníte požadované nastavení, což je asi nejsnazší a nejpřehlednější varianta, i když do intuitivnosti ovládání většiny konkurence (Drift, Ricoh, GoPro) je hodně daleko. S dotykovým ovládáním to snad bude lepší. Pokračování je takové, že pokud s sebou nemáte větší dvířka krytu (pro kameru s displejem), tak obrazovku zase sundáte, kameru vložíte zpět do krytu a točíte či fotíte od oka.

V druhém případě vytáhnete chytrý telefon a přes WiFi se připojíte ke kameře, změníte požadované nastavení a točíte. V třetím případě vytáhnete dálkové ovládání, která má sice šikovnou sponu, displej a několik tlačítek, je ale větší než kamera samotná. Alespoň jej člověk jen tak neztratí! Na dálkovém ovladači si snadno nastavíte maximální úhel zobrazení, přepněte z natáčení na focení atd. Teoreticky lze kombinací dlouhého stisku tlačítka fotoaparátu a mačkáním dalších tlačítek nastavit i jiné věci a funkce, my si z toho ale po chvíli zkoušení začali trhat vlasy, tak jsme toho radši nechali.

Škoda té složitosti!

Ono je asi nejhorší, když kameru máte nastavenou třeba na 720p a 100 fps (snímků), přitom chcete jen rychle přepnout nastavení záznamu řekněme na 1080p a 30fps a jet dál. Uděláte to, hned to ale nebude. To už je snazší sáhnout pro displej nebo počkat, až se spáruje telefon a kamera, než se o něco pokoušet na dálkovém ovladači. Ten se za dobu testování několikrát kousnul, nebo se nechtěl chytit a jednou se zadřel tak moc, že jsme museli počkat, až se vybije na nulu, aby se zresetoval!

Když už jsme u té rychlosti… Jak dlouhou trvá vypnout kameru do stand-by módu? GoPro cca 3 vteřiny, Drifta cca 5 vteřin a  MagiCam přes 7 vteřin! Vím, že se tu bavíme o vteřinkách, mě to ale v reálném životě dost rozčilovalo! Jak jsem ale psal na začátku, všechno je zde prostě jinak a neříkám, že se na to nedá zvyknout.

Na první dobrou… Nebo ne?

První natáčení s kamerkou MagiCam S71 bylo fajn a rovnou musím uznat, že se mi líbí umístění kontrolních diod i ve spodní části. Tudíž, když ji máte například vzhůru nohama na hrudním držáku, vidíte, že natáčíte. Z prvního videa jsem byl, jemně řečeno, zklamán. Kamera neostří kam by měla a také se mi zdá, že záznam 100 snímků za vteřinu nevypadá tak, jak jsem si představoval.

Inu dobrá, volám kamaráda Davida a ten mi zapůjčuje na srovnání GoPro Hero 3+, takže budeme mít srovnání MagiCamu s uznávanou a chtěnou alternativou. Obě kamery jsem nastavil na stejné parametry a vždy zapnul ve stejný moment. Zaznamenány tedy byly stejné záběry ze stejného úhlu a výsledky vidíte ve srovnávacím videu níže.

Co z videa plyne je vidět hned na první pohled. Obrázky z MagiCam S71 jsou lehce zbarvené do šedi a obraz je celkově bez barev. U Hero 3+ je tomu přesně naopak. Vše pěkně barevné a navíc i širší úhel záběru. Když dokoukáte srovnávací video až do konce, všimnete si zpomaleného záběru, na kterém je jasně vidět, že S71 lépe ostří. Zase na druhou stranu se GoPro 3+ nedá upřít líbivější barevnost a lepší prokreslení stromů a celkového okolí.

Podobně jako je to u GoPro 3+, i u MagiCam S71 díky superširokému záběru vidíte na řídítkách obě ruce. Celé video bylo pořízeno v rozlišení 1080p při 50 obrázcích za vteřinu (50fps). Ano, MagiCam S71 umí i 4K, jenže jen při 12 snímcích za sekundu (12 fps). Skutečně použitelné rozlišení kamery je 2,7K, kdy MagiCam umí zaznamenat pro oko plynulých 25 snímků za sekundu (25 fps). Srovnávací video opět níž.

Krom toho, že je kamera vodotěsná do 100 m (pouze s velkým pouzdrem) a můžete si ji vzít na kolo či na jinou venkovní aktivitu, umí i obstojně fotit a vytvářet timelapse. Pár fotek neupravených, přímo z kamery najdete v galerii na konci článku. Co mě potěšilo ale více a co jsem opravdu nečekal, je nastavení exportu pro timelapse.

Funguje to jednoduše. V menu si nastavíte timelapse mód, definujete jak často má kamera fotit a doma si z kamerky jednoduše „sosnete poskládané video“. Pravda, tohle se pomalu stává standardem, ale úplný standard to není a skládat doma ve střižně tisíce samostatných obrázků do plynulého videa není úplně triviální zákrok. Takhle ale máte v ruce hotové video, které lze editovat jak jste zvyklí.

AEE MagiCam S71 – závěr

MagiCam S71 rozhodně není kamera, která vám hned po koupi přiroste k srdci, zejména pokud jste již dříve měli tu čest s jinou věhlasnější značkou produkující akční kamery. Má také svoje mouchy, jako je například zbytečně velké dálkové ovládání, nebo „divné“, komplikované a v řadě případů i pomalé ovládání – zejména pokud měníte něco složitějšího. V případě, že si jednou nastavíte parametry videozáznamu a focení, pak už jen kameru zapínáte, vypínáte a přepínáte foto/video, není moc co řešit.

Obrazové výstupy z MagiCam S71 nejsou v případě videa ani fotek vůbec špatné. Fotky za dobrého světla lze označit za výborné, bohužel optimální světelné podmínky nepanují zdaleka vždy. S videem je to podobné. Za dobrého světla je obraz hezky čistý a ostrý. Pokud by vám chyběly živější barvy, lze to celkem snadno dohnat ve střižně na počítači. Za zhoršených světelných podmínek už to není až takový zázrak, i když se kamera stále snaží a výstup je minimálně použitelný, jak dokazují námi nahraná videa.

Otázka tedy zní, stojí MagiCam S71 za ty peníze? Těžko říct. Za stejnou sumu si můžete pořídit slovutné GoPro Hero 3+ Silver, nebo si připlatit za Hero 3+ Black. V případě dokoupení srovnatelné výbavy ale konečná cena rapidně naskáče! Nebo to vezměte naopak. Za pár tisíc si lze koupit líbivou čínskou akční kameru, která umí 1080p a netočí vůbec špatně, zejména s ohledem na svou cenu. Výběr je dnes vskutku obrovský, proto vám jednoznačnou radu nedáme. Sorry, je to zase na vás. Záleží na konkrétních požadavcích, prioritách, zvycích, rozpočtu atd.

Videa z produkce BikeAndRide pořízená kamerou AEE MagiCam S71

Foto: Los Tomanos
[See image gallery at www.bikeandride.cz]

Giant Reign se ve své nejnovější generační podobě během pouhého roku co je na trhu stal synonymem moderního enduro stroje. Většina uživatelských i redakčních recenzí z celého světa byla veskrze pozitivní, i proto byla moje zvědavost na toto kolo značná.

Mé nadšení bylo navíc o to větší, když jsme se domluvili, že Giant Reign 27,5 1.5 LTD bude mé osobě svěřeným kolem pro dlouhodobé testování, které vám tímto testem hodláme názorně představit!

Perličkou na okraj budiž informace, že v nedávném průzkumu serveru Pinkbike.com vyšlo dokonce najevo, že Giant Reign 27,5 zaujímá přední příčky výskytu mezi jinak čistě sjezdovými koly v legendárním kanadském bikeparku ve Whistleru.

Zpět ale na na českou hroudu!

Vesele svítivé, oranžovo-modré kolo na mě čekalo v hostivické prodejně Progress Cycle. Protože většina testovacích kol, které se mi dostaly zatím pod ruku, měla už leccos za sebou, zbrusu nový a dokonale naleštěný mazlík ve mě vzbudil téměř soucit. Zejména proto, že mě předchází pověst ničitele bikové techniky!

Znáte ten pocit, když vyjedete s úplně novým kolem do lesa a o rok a den později prodáváte hromadu kovošrotu v internetovém bazaru a doufáte, že si nikdo nevšimne praskliny rámu a louže oleje pod vidlicí? Ne? Mohl bych vyprávět, ale to sem nepatří. Naopak ještě na prodejně jsem na kolo nasadil své pedály a oblíbené tenčí gripy a spokojeně odjel (autem) zpět do civilizace.

Geometrie

Geometrie Reignu je velmi #endurospecific. Kolo má vysokou hodnotu Reach, neboli dosah (45,8 cm, vel. L), čímž se v přímém porovnání s konkurencí řadí mezi biky s největším prostorem mezi řídítky a pedály. Hodnoty úhlu vidlice (65°) a rozvoru (1217 mm, vel. L) zase s přehledem překonávají sjezdová kola pár let nazpět a ještě k tomu je střed až proklatě nízko.

Pravda, na moji výšku (srovnatelnou s Petřínskou rozhlednou, pozn. SH) bych měl mít velikost rámu XL, ale protože rád jezdím spíše pomalé a technické traily, požádal jsem o kolo ve velikosti Large, jak jsem obecně zvyklý. I tak je ovšem Reign výrazně delší než všechna kola, co jsem kdy jezdil.

Zavěšení a zpracování rámu

Rám Giantu Reign 27,5 využívá osvědčeného systému odpružení Maestro s tlumičem délky 200 mm a zdvihem zadní stavby 160 mm, který zároveň působí velmi solidním dojmem. Všechny čepy vypadají bytelně a jdou snadno rozdělat, opravit či přelisovat. To by se zrovna mně mohlo hodit! Navíc horní oko tlumiče obsahuje také ložisko, přesněji dvě, aby byl zajištěn ještě hladší chod zadní stavby.

Provedení svárů je roboticky bezchybné a propracované detaily podtrhuje solidní chránič spodní rámové trubky a zadní stavby pod řetězem. Na rámu nic nechybí ani nic nepřebývá a bovdeny jsou skryty v jeho útrobách a to velmi dobře, takže nikde nic nedře. Alespoň to tak na první pohled vypadá, praxe však ukáže své. Obecný popis bych završil tím, že na rám je možné celkem logicky namontovat i pružinový tlumič, což určitě někteří #endurospecific jezdci ocení.

Osazení

Giant Reign 27,5 je osazen standardním enduro balíčkem. Ve více než solidním základu najdete celou řadu prvků od RockShoxu, konkrétně vidlici Pike RC (160 mm), sedlovku Reverb Stealth a tlumič Monarch Plus v provedení DebonAir. Zatímco dražší verze Giant Reign 27,5 1 nabízí jedenáctirychlostní pohon SRAM, můj testovací Reign 27,5 1.5 LTD je osazen novým setem Shimano XT 2016, rovněž v sestavě 1×11.

Shimano XT 2016 je zde vlastně odshora dolů a to se vším všudy. Specifický Shimano jednopřevodník s 32 zuby doplňuje nová přehazovačka XT a kazeta s 11 rychlostmi a rozsahem převodů 11-42 zubů. Pohon je pojištěn nenápadným vodítkem řetězu MRP a bytelným bashguardem. To rozhodně oceňuji, protože se mi již párkrát povedlo zdemolovat převodník/kliky/řetěz nešťastnou trefou do kamene, navíc na moderních enduro kolech tento praktický doplněk mnohdy chybí.

Jedenáctka 11-42 zubů ala Shimano XT – vážný konkurent SRAMu?

Logo Shimano XT nesou také brzdy, mimochodem oproti předchozímu plastově vypadajícímu modelu opravdu krásně zpracované. Giant na rozdíl od mnohých jiných výrobců nezamrzl v polovině devadesátých let a na kolo namontoval monstrózní 800 mm široká řidítka Giant Contact SL DH a 50 mm dlouhý představec Truvativ. Palec jednoznačně nahoru! Vždy je lepší zkracovat, než nastavovat.

O tom, že OverDrive 2 skončil a je zde „obyčejný“ OverDrive, či běžnou řečí standardní tapered hlava, sloupek řízení i představec, se rozepisovat snad ani nemusím. Zbytek osazení tvoří převážně díly z produkce Giantu. Kupříkladu zapletená kola působí bytelně, už jen díky širokým ráfkům a nábojům na průmyslových ložiscích. A konečně, na ráfcích označených tajemnou zkratkou Giant P-AM2 jsou nasazeny pláště Schwalbe Hans Dampf 27,5×2,35“ ve verzi Performance.

Reign 27,5 1.5 LTD je osazen skoro čistou sadou Shimano XT včetně nové a lehce vylepšené podoby brzd, jejichž páka je o poznání méně „plastová“ než u předchozí generace.

První jízda

Hned druhý den poté, co mi byl Giant Reign 27,5 svěřen, jsem nafoukal vidlici a tlumič a vyrazil na své oblíbené traily. Hned na začátku mě trochu zarazilo, že tlumič vyžaduje poměrně vysoký tlak. To je, jak mi bylo vysvětleno, kvůli větší hlavní komoře tlumiče DebonAir, na níž dnes panují minimálně rozporuplné názory. Jak se ale vzápětí ukázalo, na citlivost toto provedení nemá pražádný vliv, alespoň já nic negativního nezaznamenal, jelikož tlumič šel do zdvihu už při položení ruky na sedlo!

Do kopce jede Reign 27,5 velmi klidně, s dostatkem trakce, nijak nejankovatí, ani se excesivně nepohupuje. Nemá onen tah a nekonečnou ochotu zrychlovat, kterou mají XC kola, ale to jsem od něj ani neočekával. Naopak mě příjemně překvapil. Cítil jsem se totiž po výjezdu s ním odpočatě a vyjel jsem i sekce, které se mi dříve zdolat nedařilo. To u 160mm endura nebývá rozhodně pravidlem, ovšem tuto recenzi čtete hlavně kvůli tomu, jak se Giant Reign chová ve sjezdu, že?

Už do toho hrábni!

Nejnovější Giant Reign 27,5 je dlouhé a od pohledu rychlé kolo. Čekal jsem, že jízda na něm bude v mém podání jako krocení zdivočelého brontosaura. Po intenzivním testování musím ale říct, že jsem se zásadně mýlil. Nějakým kouzelným způsobem, i přes výrazně nízkou a položenou geometrii, je Reign hravý a příjemný bike.

Při jízdě na něm máte neustále pocit, že to musíte někam vysílat. Z odpalů. Z kořenů. Z boulí. Z čehokoliv. Reign je konstrukčně tuhý a velmi stabilní a nenechá se jen tak ničím rozhodit – kam nasměrujete širokánská řidítka, tam jede, děj se co děj. Nejmodernější Reign se bez problémů skládá do klopených zatáček a umožňuje v nich jezdit výrazně vyšší stopu, než jste nejspíš zvyklí. Obecně jakékoliv manévry ve větší rychlosti na tomto kole vykazují enormní faktor zábavnosti.

Klepání o doraz! Se nekoná…

Pružící jednotky využívají dle kontrolních gumiček na pístnicích celý zdvih, ale ačkoliv jsem se úporně snažil trefovat hrany a přistávat mimo dopady, nepovedlo se mi potkat tvrdý doraz, což je zejména u mojí maličkosti co říct! Pružení i tlumení vidlice a zadní stavby působí citlivě a kultivovaně a nijak svým projevem neobtěžuje a Reign 27,5 jde i při veškeré citlivosti a aktivitě velmi dobře za pedálem.

Také na odpalech skoků jde do vzduchu velmi snadno a při samotném letu je krásně neutrální. Tohle kolo vůbec dost příjemně zkorigovalo mé časté jezdecké i skokanské nedostatky a celkově mi odpustilo hromadu chyb a drobných zaváhání.

Viklání se zuby nehty

Už dopředu mi bylo jasné, že výhody delší geometrie a extra položené vidlice budou patrné hlavně v rychlosti. Hned první trail, který jsem na Reignu zkusil, byla ovšem nešťastnou náhodou pomalá trialová záležitost, po rovině a přes viklající se kameny, na nichž jsem bojoval i se svým vlastním výrazně menším kolem.

A světe div se, Giant se po chvíli aklimatizace ve všech ohledech ukázal jako lepší nástroj. Třeba už jen proto, že se nepropadá do zdvihu, což je ovlivněno zřejmě více faktory – od volnějšího hlavového úhlu po pokročilé tlumení v Piku. Tato stabilita mi při nízkých rychlostech pomáhala udržovat hybnost a rovnováhu i v nepříjemných hlubokých dírách.

V určitých specifických situacích, většinou ve velmi nízkých rychlostech a ve velmi utažených zatáčkách, můžete pociťovat zprvu menší ochotu Reignu 27,5 se z dané sekce „vykroutit“. Stačí ale jen lehce poupravit jízdní styl a toto negativum zmizí jako pára nad hrncem. Osobně mi pomohla volba trochu jiné stopy a mírně vyšší rychlost.

Vedle toho se mi líbí také skutečnost, že se Giant Reign nechá ochotně postavit na přední i na zadní, takže když je to opravdu potřeba, můžete nejutaženější stopky odmanévrovat kombinací poskakování a odhazování kol, jak to známe z řady bikových videí. I přes položenou hlavu se řízení nezamyká, jak jsem původně čekal. To je zřejmě zapříčiněno změněným předsazením osy předního kola ve vidlici* – exkluzivní a chytrá záležitost, kterou najdeme jen na nových Reignech.

KOMPONENTY

Osazení Reignu bych téměř neměl co vytknout. Řazení Shimano XT je ostré, rychlé a příjemně pod palcem cvaká. Kazeta se svým velkým pastorkem výrazně pomůže do dlouhých kopců, platíte však daň v podobě její vyšší váhy. Oproti lehké jedenáctirychlostní SRAM kazetě ji ovšem koupíte za zhruba třetinovou cenu.

Brzdy XT byly již od prvního použití velmi příjemné a rychle se rozbrzdily. Na rozdíl od konkurenčních SRAM Guide, které podle mého názoru brzdí stylem vypnuto-zapnuto-smrt*, jsou dobře dávkovatelné a vypadají rozhodně lépe zpracované než předchozí plastově působící generace. Očekávám, že budou stejně bezproblémové a bezúdržbové jako všechny předchozí brzdy Shimano.

Pohon 1×11 s napínákem MRP. Řazení je tvrdší než u současného Shimana XT 10s, ale kdo říká, že je to špatně?

Praktické poznámky

Ke kolu bych měl jen dvě výtky. První adresuji plášťům Hans Dampf ze základní řady Performance. Ačkoliv jsou na suchu příjemné a dobře se odvalují, v mokrém podzimním terénu se chovají dosti nepředvídatelně. Ukolébaly mě vždy falešným pocitem bezpečí a pak v nestřeženou chvíli strašlivě ustřelily. Minimálně na přední kolo bych nasadil zubatější nebo měkčí pneumatiku, což jsem ihned po dopsání tohoto testu také udělal a dopředu šel Maxxis Minion DHF, který se mi válel v komoře.

Druhý detail, který mi vadil, byly drnčící bovdeny v rámu, zejména při jízdě po dlažbě apod. Toto se ale dle internetových fór dá vyřešit různými způsoby a poměrně rychle. Rozhodně si s tím tedy ještě pohraju a pak vás budeme informovat a zásobovat tipy, jak tento nešvar odstranit.

GIANT Reign 27,5 1.5 LTD – závěr

Giantu se povedlo za přijatelnou cenu vyrobit bike, který maximalizuje výhody dlouhé závodní geometrie, ale neokrade vás ani o špetku zábavy či síly při normálním ježdění. Dovolím si tvrdit, že si Reigna užijí především mírně pokročilí až značně pokročilí jezdci, kteří skutečně využijí jeho plný potenciál. Reign 27,5 1.5 LTD je kolem pro ty, kteří jezdí často a intenzivně a se svým strojem se nemazlí. Kolem pro ty, kteří chtějí být nejrychlejší na závodech, ale neplánují tomu obětovat požitek z víkendové jízdy s kamarády. Reign prostě baví a jede jako dráha!

Více o tomto kole najdete na webu:
www.giant-bicycles.com

Jaký osud čeká kolo pro dlouhodobé testování?

Jak jistě dobře víte, redakčním kolem pro dlouhodobé testy komponentů i výdrže samotného rámu je RB IQ 575, které snad již brzy „převlékne kabát“ a jeho základ nahradí rám RB Bandit 675. Vedle něj jsme si ale na dlouhodobé testování domluvili ještě zde popisovaný Giant Reign 27,5 1.5 LTD a dříve testovaný Specialized Stumpjumper FSR Expert 650b.

RB frčí dál a už se těšíme na nový rám, Specialized bude sloužit pro testování vybraných komponentů a malé „komponentové“ hrátky, Giant Reign 27,5 bude naopak hrát ústřední rolí v „příběhu jednoho kola“. Mikuláš jej má vybraný a objednaný přímo na sebe, dle svých představ a požadavků. Bude s ním jezdit v zásadě jen on, protože s jeho výškou postavy se měřit nikdo z nás nemůže. Bude si ho také postupně ladit, jako by to bylo jeho osobní kolo, což chceme podrobně mapovat a takto vám zprostředkovat onen reálný příběh.

Příběh, který pro vás může být vodítkem, či inspirací co a jak má smysl na kole měnit když něco odejde, nebo když jen budete mít touhu něco změnit. Začínáme vlastně hned teď.

První, co Mikuláš měnil byly gripy a hned na to teleskopická sedlovka RockShox Reverb, která není špatná, není ale dostatečně dlouhá pro jeho postavu a zvolenou velikost rámu L. Proto na její místo záhy putovala zbrusu nová sedlovka Giant Contact SL Switch se zdvihem 150 mm, která již plně pokryje Mikulášovy nároky. Dále se měnily pláště, budeme si hrát s bovdeny atd. Nebojte, o všem vás budeme podrobně informovat.

Foto: Vadym Shapoval

[See image gallery at www.bikeandride.cz]